Medvěd bezdomovec

MEDVĚD seděl na popelnici. Zády se opíral o dům a koukal se dolů do díry, kudy každou chvíli po kolejích mezi činžáky svištěly vlaky a kudy jsem před chvílí přisvištěla rychlíkem i já.

Bylo chladno a mlha. Kolem pouličních luceren se rozlévaly světelné kaňky a rozsvícená okna tajemně blikala. Bylo to trochu strašidelné. Medvěd se nebál, jen mu možná byla zima. Tu vyhlídku znal, měl ji před očima celá léta za oknem, proti němuž stála skříň, na které seděl. Jen nevěděl, že vlaky dělají takový hluk a že venku může být taková zima.

Líbilo se mi, jak tam tak klidně sedí. Byl to dost velký, těžký, žlutohnědý medvěd piliňák. Měl mohutné packy s vyšitými drápky a trochu natržené ucho. Byl to medvěd čistý, dobře živený a slušně vychovaný, zabručel, když jsem ho vzala do náruče. Bylo poznat, že neví, co mně bylo jasné: na víku od popelnice nesedí, aby se provětral a podíval zblízka na ulici, kde prožil celý svůj život, ale protože tam, kde bydlel, ho už nechtějí.

Logo|foto:Český rozhlas

Při jednom úklidu ho sundali ze skříně, kde seděl, a spolu s igelitovou taškou, plnou rozlámaných modelů autíček a letadel, ho vynesli ven. Autíčka a letadla i s taškou spadla do popelnice, ale hodit medvěda, který má oči, pusu, kulaté bříško, do temnot a zaklapnout víko, to vyžaduje otrlost, kterou člověk neměl. Posadil medvěda na popelnici, asi ho i pohladil (ale to neomlouvá) a rychle se vrátil do bytu. Poslední schody bral po třech a do předsíně bytu vpadl udýchaný a s tlukoucím srdcem, jako v dětství, kdy se bál čehosi, co chodí v podvečer za dětmi vracejícími se zvenku. V noci měl člověk špatné spaní, plné zlých snů z dětství.

Nevím, jestli člověk byl muž nebo žena, ale medvěd to věděl, byl to jeho člověk a on mu důvěřoval, trpělivě čekal na popelnici, až si pro něho přijde. No co, když byl člověk malý, čekal medvěd kolikrát několik dnů, než si na něj vzpomene a vezme ho do hry, období čekání se čím dál víc prodlužovalo a posledních několik let už medvěd aktivně nic nedělal, seděl napřed na kanapi a pak na skříni. Vzala jsem ho do náruče - medvěd zabručel. Bylo to velice příjemné objetí, medvěd byl bytelný a dost těžký, skoro jako stejně velké dítě. Měl pevnost a neochvějnost jednoduchých časů dětství a starý dobrý medvědí charakter, který ho vždycky předurčoval ke hře na školu. Medvěd nemíval nejlepší známky, ale zastával se slabších spolužáků a jeho prospěch se časem zlepšoval. Napadlo mě, jestli má jméno, ale žádné se mi k němu nehodilo. Byl to zkrátka Medvěd, představitel konzervativních hodnot mezi plyšovými medvědy, vašnosta v kožichu, solidní, dobře situovaný.., vyhozený na ulici.., sedící na popelnici. gentleman bez domova, který svou situaci nechápe, neuvědomuje si krach svého postavení. Ráno vylezou ze svých doupat děti, některé ho vezme, kousek poponese, hodí druhému, kluk do něj kopne, přihraje dalšímu, medvěd spadne do bláta, už ho nezvednou, budou s ním kopat až ke škole, zmizí uvnitř a medvěd zůstane na silnici, pojede auto...

Taky vám vyschlo v krku?

Ten Člověk, co posadil medvěda na popelnici, protože ho už nechtěl mít doma, si asi myslel, že se chová humánně, ale co psi a, bože chraň, krysy? Přitiskla jsem medvěda k sobě a ucítila vůni jeho srsti, voněl prachem a sazemi jako město Plzeň, v němž strávil život. Na vršku hlavy byl špinavý, měl šedou čepičku, jak na něj sedal prach. Třeba to byla příčina, proč byl vystěhován z bytu, i když je třeba uznat, že v tak špinavém městě většina medvědů je mnohem špinavějších.

oblíbenci dětí|foto:Jan Rosenauer

Jak jsem tak držela medvěda v náručí, chtělo se mi říci: máš kliku, kamaráde, že jsme se potkali, já tě tu nenechám. Ale můžete říci Winstonu Churchillovi, byť sedícímu na popelnici v pusté ulici: neboj, brachu, vezmu tě k nám?

Ale jak tedy?

Medvěde, - povídám mu, - kdybys souhlasil a přijal mé pozvání, představila bych ti své děti. Byla by to pro ně velká čest, kdybys byl tak laskav a zašel k nám na čaj.