Malá cesta do Velké Británie
Před šesti lety jsem zde řekl, že bych sice rád v životě znovu navštívil Paříž, nebo Řím, či další cizí města ale nestrádal bych citově příliš, kdyby se to nepodařilo. Výjimku tvoří Londýn, o kterém jsem tehdy řekl, že s ním mám ledacos nedopovězeno. Hodně jsme si tehdy porozuměli, hodně mi dal, ale nestihli jsme ani větší zlomek debaty. Odmítl jsem tehdy muzeum voskových figurín, odmítl jsem i další, atraktivně se tvářící nesmysly, a nesmyslně zase pro jiné jsem proležel hodiny v Regents parku, v Greens parku i v Hyde parku. Ve výrazné atmosféře všednodenní vůně hořčice a cibule a párků v rohlíku jsem celým povrchem svého těla i duše přijímal polehávající studentské i seniorské klima na paloucích, pro které trávu vymýšlejí stovky lidí ve výzkumných trávníkových ústavech, aby se další stovky opatrovníků staraly o desetitisíce polehávajících, a i po tomto vzduchu londýnských námluv obyčejností se mi celých těch šest let a pár dní stýskalo tak, že jsem se rozhodl pro pár jeho šluků zase přes Kanál dojet. Ne, nabít baterky, jak se říká, to by byl drahý proud, ale prokrvit si systém rozvaděčů dobrého pocitu z místa, kde se vám už jednou zdálo, že už jste jednou byli. Deja vu? Asi.
Tenhle fejeton píšu z malé cesty do Velké Británie. Z Anglie, což říkám zřejmě nesprávně, ale biftek také není britský. Ostatně Velká Británie už není tak velká, kolonií hodně ubylo. Ale Velká Chuchle, nebo Velká Hleďsebe také nejsou žádnými obry a jmenují se tak a v tom porovnání je matka Anglie Británií Velkou jistě správně.
Mám to tak naplánované, že právě teď, před půl jedenáctou, bych měl vycházet z Trafalgar Square na Piccadily, kam jsem šel minule pro ten horký párkový rohlík a koupil si u Angela svetr. Ještě slouží, a co by ne, když stál tehdy tolik, jako dvacet šest malých, magnetických anglických strážníků na ledničku a jedna krabička s čajem. Mám to tak naplánované, že jak skončí tenhle záznam, opustím Piccadily a přes Bond Street se vydáme na Abbey Road kvůli Beatles a pěkné procházce. Ona je to dlouhá procházka, ne že ne, ale jde se krásnými ulicemi s domy skoro tak zachovalými, jako mají v Telči, v Krumlově nebo v jiném českém unescu. A dostihy bychom tentokrát chtěli stihnout, tedy já jistě, ale ještě jsem to neřekl mojí ženě, přes to, že už stojíme u Ritzu, ovšem do Temže bych si zase zašel opláchnout nohy, protože do této řeky mohu, přes všechna rčení o nemožnosti toho kroku, vstoupit dvakrát i víckrát.
No. A pak je také možné, ba jisté, řekl bych, že vůbec nejsem v Londýně, protože cestujeme po střední části země. A plánovat se nemá, pokud nejste horolezec, který musí počítat kilogramy čokolády a litry pod tlakem baleného vzduchu. Prostě v Anglii jsme. A kde to bylo přesně, a jestli Britové nepřešli na francouzskou hořčici a frankfurtské párky, to vám budu, pokud mi nesjede noha v Temži, nebo nezaspím v parku, vyprávět příště. Good bye!!!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
