Lubomír Stejskal: Muž svobody a svědomí

Lidé, kteří jdou proti proudu, se takzvané mlčící většině jeví jako podivíni. O to víc, když takovéto podivínství ohrožuje je samotné i jejich rodiny. Tak tomu bylo v obou minulých totalitách. Mezi takovéto podivíny patřil i Jan Thoma. V roce 1977 byl postaven před stejnou otázku jako bezpočet dalších Západočechů. Podepsat či nepodepsat úvodní dokument Charty 77? Mnozí z těch, kdo jeho obsah znali z vysílání Svobodné Evropy, se s obsahem textu ztotožnili, nicméně odvahu nést kůži na trh nenašli. Jan Thoma patřil k hrstce statečných, kteří podepsali. Tím veřejně vybočil z řady, což znamenalo vydat se na milost a nemilost režimu, který na podobné svobodomyslné projevy reagoval hystericky a bez slitování.

Dnes se má všeobecně za to, že disidenti v regionech na tom byli o poznání hůř než v pražském centru. Nebyli v zahraničí tak známí jako – namátkou - Václav Havel, Pavel Kohout nebo Jiří Dienstbier, nedisponovali takovým disidentským zázemím a policejní šikaně vzdorovali osamoceni. O to větší uznání zasluhují ze strany těch, kdo našli odvahu vystoupit proti režimu až v listopadu 89.

Dlužno ovšem podotknout, že i disidenti byli lidé jako všichni ostatní. Dnes a denně je provázely pochybnosti o občanském angažmá, které se na konci sedmdesátých let mohlo jevit jako boj s větrnými mlýny. Sám Jan Thoma ještě za svého života přiznal: „Dodnes si nejsem jist, jestli jsem neúměrně neohrožoval rodinu.“ Obavy byly na místě, neboť komunistický režim se v mnoha ohledech předvedl jako ještě mstivější než úřady za protektorátu. Mnozí právě z těchto důvodů, přestože si s režimem nijak zvlášť nezadali, zůstali s ostatními konformní – a nelze jim to vyčítat.

Jan Thoma ale také řekl: „Kdybych tehdy nejednal tak, jak jsem jednal, měl bych dnes výčitky.“ Tuto větu můžeme vnímat jako odkaz mimořádně statečného člověka dnešku. A ptát se sami sebe, jestli jsme se v těch neblahých časech před rokem 1990 chovali jako občané také tak, aby ani nás nemusely při pohledu zpět trápit výčitky.