Lubomír Stejskal: Den zastavení

Hlavní emoční impuls pro lidové vzepětí zvaného sametová revoluce byl založen na lži. Na lži o smrti studenta Martina Šmída. Tady už komunistická moc překročila Rubikon, pomysleli si tehdy mnozí, neboť slepě uvěřili tomu, že onen student skutečně přišel o život. S nadějí, že konečně se musí „něco stát“. Stalo se. Bez ohledu na realitu v té prapodivné epizodě prvních hodin převratu. Po několika dnech pokojných demonstrací, řečeno poeticky s Komenským, se vláda lidu vrátila do jeho rukou. Kdo byl listopadového převratu jakkoli účasten, stal se aktérem či svědkem něčeho, co dějiny dosud nepoznaly. Restaurace demokracie po éře jedné specifické totality.

Nastalé změny měly společného jmenovatele: naději, že zítra bude lépe než včera. Že za pět let bude ještě lépe. Stejně tak za deset, za patnáct. O tom, co nás čeká za horizontem dvou dekád jsme příliš nepřemítali; byla to hodně vzdálená budoucnost. Dnes víme, jak jsme se mýlili. Ten okamžik je tady - a my můžeme porovnávat. Vidíme bezpočet toho, o čem jsme si mysleli, že nikdy nenastane. Koho by poté, co z nás spadly okovy nesvobody, napadlo, že za třiadvacet let bude žít v zemi až do nejvyšších pater prolezlé korupcí. Že se svoboda nestane vznešeným cílem, ale bez jakýchkoli morálních zábran pouhým prostředkem ke zlatopectví a krádežím astronomických rozměrů. Že polistopadová demokracie bude zažívat krizi provázenou marasmem politické kultury. Že v den výročí 17. listopadu bude ve vězení člověk, který svojí tvořivostí vizuálně pozměnil něco tak pomíjivého, jako jsou předvolební plakáty.

Tady se ale musíme zastavit. Nic z těchto negativních jevů nemůže být důvodem k prosazování omylu, že minulá totalita byla lepší než nynější demokracie. Listopad 89 neztratil nic na svém zásadním pozitivním, a nebojme se toho slova, posvátném významu. My, pěšáci tehdejších událostí, mále ale plné právo tam, kde v sobotu budeme, vyjádřit své výhrady. Vzpomenout na sametovou revoluci s hlubokou úctou a vděčností už nestačí. Přišel čas začít říkat hodně nahlas: je v naší společnosti příliš mnoho jevů, pro něž platí – takto jsme to nechtěli a nechceme.