Kuchyňské linky

20. leden 2014

Události dne

Regionální stanice Českého rozhlasu|foto:Aleš Vavřík

Říkám to pořád: kdyby si lidi odepřeli všechna zaběhnutá, a často protivná pravidla sobot a nedělí, vnímali by víkendové dny daleko laskavěji. Ze všech koření kdyby vynechali puškvorec stresů zaběhaných tradičních návštěv a povinností prachovkových, skutečně by si odpočinuli. Já to tak opravdu dělám, děláme to tak, doma. Mezi všechny kazety všednodenních povinností by se na pořad našeho stále stejně nudného home videa měl dostat pořad vysloveně relaxační, kdy si nezapneme ani to video, ani televizi, ani ten vysavač. Ono to všechno počká, věřte mi. Že to jen počká, a že to stejně budeme muset nakonec udělat, říkáte? Jistě, ale s lepší náladou, to zase věřte vy mně.

Celý život slýchají muži, že sice ano, že vařit opravdu umějí, ale toho nádobí, toho nepořádku co nadělají, a toho uctívání jejich měchačky co je třeba spolknout mezi sousty. To je pravda, ale mezi sousty lahodnými, kořeněnými tvůrčím rozmachem, sousty laskanými vlastně už od váhy řezníka, přes něžné krájení, případné opatrňoučké podlévání a mazlivé dochucování. Chlapi například nikdy maso nedusí, chlapi maso teplem a svým vztahem hnětou.

Dopovím vám, čím to je. Chlapi nepracují na kuchyňské lince. Linku, jako výraz nejedle technologický, nemusely nutně vymyslet ženy. Mohl to být i chlap, ale pravděpodobně takový, co má nejraději sekanou v hospodě a bramborový salát nabírá rohlíkem z papíru. Linka je nesmysl, teprve u dobrého kuchaře uvidíte, kolik meandrů a tichých, povídavých, mumlajících zátok má řeka chuti, v jejímž ústí čekají strávníci. A ten obdiv, no! Vždyť je zasloužený.

Jsou mezi ženami výjimky, vím to. Málo s kterou se muž u vaření shodne, ale já štěstí fakticky mám. Žádná linka, ale také žádné srážení a překážení si. To je klika, opakuji, a mám ji; kliku a tu ženskou. Ale nic není nalinkováno, nic nemá harmonogram, jak říkají kuchyňští a domácí tupokrati. Teď ten sen o dohodě kuchyňské maličko pro někoho možná shodím, ale jenom trochu, protože se vracím k těm relaxačním kazetám. Jednou bažant na másle, prosím. Ale jednou, třeba v sobotu večer to bylo, špekáček na ohni v zahradě. Žádné nádobí, příbory králů a energie, jak se říká teplu elektrickému či plynárenskému, vyměněna na ohništi za praskající dříví. Ale ona to není jediná energie takového vaření. Další ingrediencí, jak říkají koření a chuťovým dodatkům odborníci i diletanti v jednom šiku, a to ingrediencí přímo zázračnou, je nicnedělavé ticho. Nic neřinčí, po oknech nestékají čůrky páry a po nás potu, nikdo nemusí hlídat výrobní lhůty. A když opékáte špekáčky špekové, nebo třeba drůbeží, je to ticho a ten oheň a kouř a západ slunce a východ večera nakonec tou nejkaloričtější pochutinou. Předkrm i dezert, když hlavní jídlo je tím spočinutím. Na lince, na jakékoliv nalinkované lince, tohle nejde dochutit. Zkuste si to, prodávají to hotové. Skoro. Ale to jste z receptu poznali dobře.