Jubileum Evy Klausnerové

Eva Klausnerová patří ke generaci žen, jejichž život ovlivnily přinejmenším dva proudy – tradiční postavení ženy jako matky a hospodyně coby odkaz hodnot měšťanské společnosti, a ženy, která se účastní - řečeno s Ferdinandem Peroutkou – budování státu stejně jako muži. Tehdy dnešní pojem „feminismus“ nebyl znám a emancipace žen byla v souladu s moderní, masarykovskou dobou a společností. V té době (30. léta minulého století) Eva Klausnerová začala chodit do školy a vzdělání pro ni bylo prvořadé. Válka tento vývoj přervala. Tři poválečné roky vzbudily novou naději, ale pak přibližně dvacetiletá Eva byla svědkem rychlého zániku demokratických hodnot, kdy emancipovaná žena sice vítána byla, ale pouze jako nositelka komunistických idejí. Jiný způsob emancipace žen byl pokládán naopak za škodlivý. Eva Klausnerová ovšem zastupovala proud, jehož činorodost a zájem o společnost komunistická moc nesla nelibě. Příležitost – hodnu jejím schopnostem - dostala až v rámci uvolňování poměrů v druhé polovině šedesátých let, kdy také začala publikovat, například v Literárních novinách. V té době ovšem už vychovávala tři děti, starala se o domácnost, tedy zastávala obě role – jako matka a hospodyně, která uměla vařit a péct a dokázala vystačit s hubenými příjmy, a roli druhou hrála večer, v noci, kdy ji čekal v psacím stroji bílý papír. Eva Klausnerová totiž patří ke generaci vzdělaných žen, které ještě nekladly otázku: buď mateřství a domácnost, nebo veřejné působení (jak se dnes říká kariéra); ony prostě dobře zvládaly role obě.

Skutečné příležitosti svobodně projevovat své nadání a veřejně působit se Evě Klausnerové dostalo až po převratu v roce 1989. Tedy v době, kdy její generace víceméně odcházela do důchodu. Pro Evu ale nastal nový život – ten, který celá desetiletí takzvané normalizace musela odkládat. Tak za dvacet let napsala pro náš rozhlas stovky úvah, komentářů a fejetonů, v nichž projevila literární talent, smysl i cit pro problémy současné doby a uplatnila svou kulturní a morální autoritu. Kromě toho je autorkou mnoha slovesných pořadů a přispěvatelkou Literárních novin, a dalších periodik. Je také autorkou knihy „Svobodná Plzeň hovoří“ z dějin našeho rozhlasu. Napsala pozoruhodné paměti, které bohužel stále čekají na vydání. Za svou aktuální publicistiku obdržela v roce 1997 Cenu Ferdinanda Peroutky.