Jiří Stočes: Už nežijeme jako za Rakouska

Při jednom z prvních letošních jarních výletů jsme se vydrápali na Hůrku nad Starým Plzencem. Opřeni o chladné starobylé zdivo rotundy sv. Petra, nastavovali jsme tváře sluníčku, pojídali sušenky a zapíjeli je čajem z termosky. Pohledem jsem sklouznul od siluety Radyně na domy, ulice i náměstí Starého Plzence. Město má z tohoto úhlu pohledu tři dominanty - kostel na náměstí, závod Bohemia Sekt a - školu. Právě škola vystupuje ze zástavby domů asi nejvýrazněji, čemuž napomáhá jednak její centrální poloha, ale i to, že největší plzenecký kostel leží na pravém břehu Úslavy přímo pod Hůrkou, a tudíž není od rotundy vidět.

Podobné dominanty se naskytnou při pohledu na téměř všechny větší obce a městečka v českých zemích. Někde průmyslový závod nahrazuje zemědělský, jinde je navíc zámek či hrad, ale kostel a škola zůstávají. Obě tyto veřejné stavby zhmotňují priority obyvatel dané obce či městečka ve dvou odlišných historických epochách. Ukazují, k čemu se upínali a co považovali pro svoji budoucnost za zásadní. Ve středověku a v době baroka to byla křesťanská víra a spasení duší. V 19. století se smyslem bytí obyvatel českých zemí stalo budování nově probuzeného národa, jeho jazyka, literatury, umění, vědy a průmyslu. Prostředkem k tomu bylo podle všeobecného přesvědčení vzdělání. Nadšení, s jakým se stavěly nové školní budovy, lze doložit jak v převážně českém vnitrozemí, tak v převážně německém pohraničí. Často se slavnostně poklepával základní kámen, aniž by bylo jasné, zda budou peníze i na dokončení stavby, ale ono to vždycky nějak dopadlo - tu se přihlásil s darem místní šlechtic, movitý podnikatel, či jinak úspěšný rodák, jinde se konaly sbírky a ochotnická představení v prospěch školy, a, přiznejme si, nejednou dorazila i nějaká ta subvence z rakouského eráru. Tak jako ve středověku nikdo nezpochybňoval stavbu kostelů, v 19. století a ještě dlouho ve století 20. se nediskutovalo o tom, že obec potřebuje školu. Ať to stojí, co stojí.

Začátek školního roku 2011|foto: Filip Jandourek

Leč pokrok nelze zastavit. V komunistickém Československu se zvláště od 70. let začaly školy v malých obcích postupně zavírat. Dětí bylo málo a stát potřeboval šetřit. Komunistická propaganda zdůrazňovala jako protiargument investice do nových školních budov v tzv. střediskových obcích a hustou síť veřejné dopravy, která objektivně vzato existovala. Že uzavřením školy ztrácela vesnice svoji budoucnost, jak tušili už lidé v 19. století, komunističtí plánovači neviděli. Počátek 90. let přinesl celou řadu sympatických pokusů po znovuotevření místních malotřídek, ovšem drtivá většina z nich silný ekonomický tlak nevydržela. Nyní se ministerstvo školství chystá odepsat i takové školy, které sice mají všech 9 postupných ročníků, ovšem ve třídách je méně než 24 žáků. Těm má být podstatným způsobem snížena dotace; zbytek peněz ať si sežene sama obec - anebo ať školu zavře. Ponechme stranou, že autobusová doprava mezi obcemi dnes skomírá a stojí podstatně více. Ponechme stranou, že pro děti zvláště na prvním stupni je denní dojíždění do školy obrovskou zátěží a potencionálním nebezpečím. Konečně ponechme zcela stranou propuštěné učitele. I tak je zřejmé, že toto úsporné opatření označované za reformu bude posledním hřebíkem do rakve venkovských škol a tím pádem i venkova obecně. Mnohé to také vypovídá o tom, jak jsme se změnili my sami. Škola v každé obci už není naší základní národní potřebou. Pro naši budoucnost už se nám to nejeví jako tak podstatné a nikdo nepopírá, že i provozování školy se přece musí vyplatit. No, prostě už nežijeme jako za Rakouska.