Jiří Stočes: Hlavou proti zdi

Někdy zhruba před deseti lety jsem získal půlroční stipendium na jednom historickém institutu v Německu. Večery jsem trávil buď v knihovně nebo při různých akcích s ostatními stipendiáty. Jednou jsem se však víceméně náhodou nachomýtnul ke sledování hlavních večerních zpráv. Shodou okolností se zrovna konaly tradiční Sudetoněmecké dny. V několikaminutové reportáži z této akce bylo mimo jiné zachyceno vystoupení ministra vnitra, kterým byl v tehdejší sociálně-demokratické vládě Gerharda Schrödera Otto Schily. V krátkém sestřihu z jeho řeči zaznělo především konstatování, že prvními utíkajícími z českého pohraničí byli po zabrání Sudet Říší Češi. Dosud švitořící dámy v tradičních krojích a podobně ustrojení pánové s korbely zlatavého moku protáhli obličeje a spustili pískot hodný fotbalového stadionu při nespravedlivě odpískaném ofsajdu v jasné gólové šanci domácích. Tohle tu nikdo slyšet nechtěl. Příčilo se to kolektivní paměti či spíše kolektivní ideologii přítomných. Jejich výklad těch pohnutých let byl a je jiný - oni byli utiskováni a nakonec nespravedlivě vyhnáni. Jsou obětí. Sami se ničeho nedopustili a pokud, tak to byla logická reakce na předchozí zacházení ze strany Čechů. A kdo to chce zpochybňovat, je nepřítel.

Jak je zřejmé, uvízla mi ta krátká reportáž v paměti. Zhruba v téže době totiž někteří poslanci evropského parlamentu podmiňovali náš připravovaný vstup do Evropské unie zrušením tzv. Benešových dekretů o odsunu a beztrestnosti činů s ním souvisejících. Český parlament tehdy jako jeden muž přijal usnesení v tom smyslu, že Benešovy dekrety jsou nedotknutelné a neměnné a celá politická scéna se navzájem ujišťovala o tom, že odsun byl spravedlivý a mocnostmi posvěcený prostředek, jak potrestat zrádné Němce za všechna příkoří během okupace. Nenašel se tehdy jediný český politik, který by se stejně jako onen německý ministr postavil proti tomuto proudu, který by poukázal na to, že naši otcové a dědové také nebyli svatí a tudíž máme i my s čím se vyrovnávat. Jedinou výjimkou byla tvrdě kritizovaná omluva Václava Havla, pronesená ovšem ve zcela jiném kontextu a několik let předtím.

Nedávno se však objevil i na české straně vládní politik, který nalezl odvahu říci naplno to, co se slyší nerado, co neodpovídá našemu výkladu poválečných událostí, který jsme zdědili ještě z let komunistické totality. Sklidil za to stejně jako onen německý ministr pískot a nadávky a přece na svém trval. Ano, mám na mysli Karla Schwarzenberga, který s velkou pravděpodobností právě svým označením odsunu za záležitost dobově podmíněnou a z hlediska dnešního práva neakceptovatelnou prohrál prezidentské volby. Většina Čechů to neskousla a Miloš Zeman, ač se kdysi při podstatně méně rizikové příležitosti vyjadřoval podobně, toho okamžitě využil - on lidem jejich přesvědčení brát nebude. Ještě dál šla rodina Václava Klause, jejíž členové ve svých prohlášeních oprášili primitivní nacionalismus hodný minulého či spíše ještě předminulého století, a poté jistý advokát, bývalý důstojník StB se svým poplašným inzerátem.

Volby ukázaly, že těch, kteří jsou ochotni Schwarzenbergovo kritické hodnocení poválečných událostí akceptovat, je v české společnosti stále menšina. Většina voličů zdá se sdílí s Václavem Klausem jeho pocit ohrožení z Německa a Rakouska spíše než z Ruska a Číny. Nadějí do budoucnosti je nicméně skutečnost, že mezi Schwarzenbergovými voliči doložili sociologové většinu mladých lidí a také převahu osob s vyšší vzděláním.