Jiří Barhoň: Kolik dní ještě zbývá do Vánoc, mami?

Mezi stovkami otázek, které položí malé děti svým rodičům, je jedna, kterou pokládají nejraději:
„Kolik ještě zbývá dní do Vánoc, mami?“
A když se dozví, že už těch dní zbývá jen málo, že se jen párkrát vyspí a Vánoce budou tady, zaradují se, usmějí, zajásají, třeba i poskočí radostí.

A co my starší, dospělí, jestlipak také odpočítáváme dny do Vánoc? Těšíme se na ně? Samozřejmě, že je prožíváme každý jinak, ale myslím si, že alespoň jednou do roka bychom se od dětí měli nechat poučit. Právě v tomto období před Vánocemi a během nich. Není to nakonec požadavek tak velký a má i svou přirozenou logiku.

Celý rok učíme děti, co a jak mají nebo nemají dělat, tak co je na tom divného, když to po nějaký krátký čas budou učit ony na oplátku nás? Například to, abychom si navzájem pomáhali a byli k sobě vlídní, tak jak to má o Vánocích a nejen o nich být.

Kdybychom na tuhle, řekněme hru, přistoupili, jak by to vypadalo? Třeba takhle: přijdete večer po práci do velkého obchodního domu (malé prodejny už jsou zavřeny) a vyberete tam tři věci, které přinášíte v nákupním košíčku k pokladně a chcete zaplatit. Před vámi stojí asi deset lidí, každý má před sebou nákupní vozík naplněný až po okraj. No, to si počkáte… Každodenní, respektive každovečerní předvánoční realita obchodních domů.

Zákazník před vámi se vás ale povšimne a řekne:
„Běžte přede mě, máte tam jen tři věci, já mám plnej vozejk, to byste se načekal.“
Zaslechne to zákazník před ním a nabídne vám totéž. To pokračuje dál, takže jste za minutu u pokladny, kde se vám pokladní ještě omluví za to, že dneska z nějakého důvodu nemohli otevřít pokladnu pro nákupy do deseti položek a slíbí, že zítra už určitě otevřena bude.

Dojdete k tramvajové zastávce, posvítíte si na jízdní řád a zjistíte, že vaše tramvaj přijede až za dvanáct minut. Je zima, mrzne, pět pod nulou. Mrznete tam dva, jeden nešťastník se tam klepe spolu s vámi. Jenže ten za minutu nasedne do auta, které tam zastavilo, přijel pro něj asi nějaký jeho známý. Než se auto rozjede, ten „nešťastník“ ještě, než zavře dveře, se zeptá:
„A kam vy vlastně jedete?“
„Do Františkánské, do centra.“
„My na Lochotín, ale to nevadí, my vás tam hodíme, viď, Pepíku,“ obrátí se k řidiči, „vždyť byste tu zmrznul.“
Vystoupíte za pět minut před svým domem, poděkujete za nečekaný a velmi vhodný dovoz až k téměř jeho prahu, ale tím večer plný příjemných překvapení nekončí.

Prochází kolem mladý chlapec a říká:
„Dobrý večer, pane, víte, že už za tři dny budou Vánoce?“
„Vím.“
„Tak vám přeju, abyste je hezky prožil, a tady k nim něco ode mě máte.“
Nato vám dá do ruky krásnou barevnou pohlednici s malým Ježíšem v jeslích a Pannou Marií a svatým Josefem nad ním.
„A co za to chcete?“
„Co bych chtěl? Nic, na Vánoce se přece dávají dárky zadarmo. Napsal jsem vánoční přání známým a ještě tři pohledy mi zbyly, tak je dávám těm, které jako první potkám. Dneska jsem navíc udělal těžkou zkoušku ve škole, myslím, že profesor byl ke mně milosrdný, tak musím taky něco dobrýho udělat.“

Ten večer, který popisuji, nebyl jen vysněný, podobné věci jsem zažil. A tak, kdyby ještě maminka byla živa, bych se zeptal, byť to dobře vím:
„Kolik dní zbývá ještě do Vánoc, mami?“
Ona by odpověděla, že se párkrát ještě vyspím a Vánoce už budou tady. A já bych se jako malé dítě zaradoval, usmál, možná i poskočil radostí - a snad bych také něco dobrého udělal.