Jindra Klímová: O vítání jara

Kdyby bylo na vládní koalici rozhodnutí – má-li či nemá-li být jaro a od kdy do kdy, určitě by ještě nebylo ani v dohlednu. Denně by nás překvapovaly nové a nové návrhy kolik dnů ještě ubrat zimě nebo naopak přidat létu, udivovaly by nás neomylné ekonomické propočty úspor kdyby se takové změny přijaly a politici by se trumfovali prognózami. Ale moudrostí neměnných přírodních zákonů už jaro přišlo samo od sebe, teplota stoupá a první výhonky jsou tu. A každý zahrádkář či zahradník nebo zemědělec moc dobře ví, že i v té letošní úrodě všechno pokvete jen dočasně. A než z toho všeho vzejdou nějaké plody, chce to ještě moc a moc práce.

V tom počátečním stadiu podobenství s politikou nenajdete. Mezi pravými zahrádkáři vládne přátelský duch, který umožňuje sdělit si zkušenosti, doporučit to či ono, ba co víc - vyměnit si druh plodných sazenic. Naopak mezi politiky je normální nelítostné soupeření, jinak řečeno odmítat, nevěřit, pochybovat a dokonce i podrazit. V poslední době viditelně i uprostřed vládní koalice.

Když se v roce 1990 začalo s tvorbou nových zákonů, všichni odhadovali, že nám to bude trvat takových deset, nanejvýš dvanáct let, než parlament zformuluje takové, na jejichž základě by stát mohl dobře fungovat. Už uplynulo dva a dvacet let a vypadá to, jako bychom stále byli na samém začátku. Takže toho politického jara se letos určitě nedočkáme. Škoda. Všichni víme, co tomu brání. Důvěra nebo spíš nedůvěra stále drží ovzduší hluboko na bodu mrazu.

Ze zmrzlé půdy nic nevypučí. Z ní jde jen chlad. Stupňovaný ještě navíc zprávami o vážném nedostatku peněz pro policii, záchranáře, infrastrukturu, školství, zdravotnictví, kulturu, důchody, vlastně na všechno. A lidé si opakují otázku: kam se ty peníze poděly? Nemálo jich zmizelo v klokaních kapsách tunelářů z devadesátých let, ve zkrachovalých bankách a to při „české cestě“ privatizace. Zklamali tehdejší ekonomové, i takoví, kteří nás poučují dodnes. Plynule na to navázali machři marketingu, mistři ve zvedání cen státních zakázek. Obohatili jsme svět jen dalším slovem „tunelování“. V tomhle nám vynalézavost jde. Už přibylo i „odklonění“, které dal světu ministr za ODS Kocourek. Jenomže i když se přičiněním policie dostanou některé případy před soud, zůstávají ty miliony a miliardy umrtveny v zašantročeném majetku daleko ve světě. Patrně nenávratně. Takže co z nich pro Česko prospěšného může vyrůst? A stát, ten zastánce svých občanů, jako by se bál razantněji zašátrat na krytí svých potřeb v těch bohatých kapsách a raději loví v těch mělkých, kde je to snadnější. To jde přece rychleji! Také jako by neviděl neuvěřitelné platy a navíc ještě odměny, které si rozdělují vysocí státní úředníci. Honem, honem, dokud to ještě jde... Stačilo by vyslovit otázku – co ten či onen udělal tak výjimečného? Je nám všem divné, že máme-li tolik skvělých úředníků, jen tak málo vyřeší a ještě méně vymyslí. Je to tak.

Z téhle zmrzlé jarní půdy čiší chlad a strach. Tak kde jsi zůstalo – jaro? Jak zlikvidovat ten mech sporů mezi prezidentem, premiérem, ministrem zahraničí a teď už i ministrem průmyslu a obchodu, jak vytrhat plevel parlamentní strany Věci veřejné, jejíž problémy se musí řešit před soudem, jak věřit návrhům politiků, které za pár dnů neplatí? Zahradník by vám řekl, že na všechno se najdou nějaké prostředky. Jaro, jaro je alespoň příslib, i když nadělí pár mozolů. Ale to přece už za ta léta moc dobře víme.