Jana Kořínková: Příběh se zázračně dobrým koncem
Psí útulky jsou plné smutných příběhů. Ale také těch, které končí až zázračně dobře. Obou případů si všímá Jana Kořínková ve svém dnešním příspěvku.
Proč to nepřiznat - mám spoustu chyb. Například mě manžel pověří úkolem koupit drcený kmín a já koupím celý a přitom v obchodě naproti ho jistě mají! Chodívám pozdě, nechávám úkoly na poslední chvíli, čtu si při jídle, nedokážu se rozloučit se starými krámy a nerada žehlím. Asi nejhorší vlastnost, se kterou ale vůbec nebojuji, je určitě ta, že se pořád snažím vidět svět z té lepší stránky.
V praxi to vypadá například takto: někdo by třeba bědoval, že vloni do plzeňského psího útulku přijali 684 psů, o 22 víc než v roce předchozím. Samozřejmě mě to také mrzí, i to, že v některých měsících útulek praskal ve švech. Například v loňském únoru, kdy tam v kotcích čekalo 129 psů. Jedni na to, až je vyzvedne jejich páníček, kterému třeba utekli za háravou fenkou a druzí vyhlíželi svou novou lidskou rodinu, když je ta dosavadní zradila. Ale mám především radost z toho, že původní majitelé zažili dojemné shledání se svým miláčkem během roku téměř dvě stě osmdesátkrát a že se nové domovy podařilo najít pro více než 360 štěkajících sirotků. Dva z nich pár měsíců potkávám na svých procházkách s naší psí holkou Rézinkou a oni se jí svěřují, že se jim daří velmi dobře. Pak ovšem peláší za svým člověkem, velice si ho váží a nespustí z něj oči.
Mám také dobrý pocit z toho, že když už se psi v útulku octnou, snaží se o ně co nejlépe postarat. Jistě jste se i mnozí z vás přesvědčili, že mají velmi kvalitní krmení, ve svých kotcích čistotu, laskavé slovo i pohlazení jim nechybí, po ruce je veterinární péče. Členové ligy na ochranu zvířat s nimi chodí na procházky. Všichni se však nejvíc těší z toho, když si pro ně původní nebo nový majitel přijde.
Samozřejmě, řada psů, kteří kratší a někdy i dost dlouhou dobu, žijí v plzeňském útulku na Borských polích, má hodně smutné zkušenosti s člověkem. Objevují se tam i psi týraní, podvyživení, nemocní, vyhození na silnici, štěňata z popelnice. Někteří dokonce svou nedůvěru překonat nedokáží a přes veškerou snahu najít jim novou rodinu ve svých útulkových kotcích zůstávají roky, až do konce svých dnů.
Takového osudu se pracovníci plzeňského útulku obávali i v případě kavkazkého ovčáka, kterého lidé našli s náhubkem připevněném na čenichu uvázaného v lese. Dovedete si představit, jakou musel prožívat hrůzu? Není divu, že Obřík, jak ho po jeho přijetí do karantény ošetřovatelé pojmenovali, byl naprosto nepřístupný kontaktu. Nedej bože, aby se k němu někdo chtěl přiblížit. Kdo by našel odvahu si takového psa odvést domů?
A pak se stal zázrak. Zavolal pán z Karlovarska, že hledá svého bývalého psa, kavkazkého ovčáka, kterého dal před časem na inzerát lidem na Rokycansku. Měl tehdy životní krizi, obával se, že by se o něj nemohl starat a věřil, že ve skladu, kde měl hlídat, se o něj dobře postarají. Jenže po čase se náhodou dozvěděl, že už tam ten jeho pes není! Začal hned obvolávat psí útulky, zjistil, že je možná v Plzni a přijel. To bylo shledání! Nedalo se pochybovat, že by se snad neznali. Staronový páníček si Obříka - na kterého samozřejmě volá jeho původním jménem - odvezl domů, už zůstanou spolu a budou určitě ostatním sdělovat svou zkušenost.
Aby bylo všem jasné, že pokud už nastane ta krajní situace a majitel se musí se svým psem rozloučit, rozhodně by se měl pořádně přesvědčit, kde a v jakých podmínkách bude žít a zda tomu tak skutečně je. Nejlepší přítel člověka si to přece zaslouží.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
