Jana Kořínková: O sbírce vzpomínek

Naši kluci, když byli malí, se smáli - maminka se zase kochá. To, když jsem upřela pohled do dáli a nevnímala, co se kolem mě děje. Mám to odjakživa. Nasávám jako houba okolní krajinu i setkání s lidmi a ukládám si pocity do zvláštní komůrky uvnitř. Z ní pak podle potřeby vytahuju. Mám tam třeba : pohled od křížové cesty v Nalžovských Horách na Svatobor a Šumavu v dáli, působivé okolí hradu Seeberg u Františkových Lázní, malebnou Berounku na Křivoklátsku, východ slunce nad Černým mořem, setkání s již rok zesnulým charismatickým primářem plzeňské hematoonkologie Kozou, ale i proměny urostlé břízy na naší zahradě během ročních období.

Letos jsem si svoje vzpomínkové vnitřní album také řádně obohatila. Nejdřív jsem navštívila Skotsko, zemi, o které jsem hodně četla a vykreslila si ji ve své fantazii v těch nejkrásnějších barvách. A ono to bylo přesně takové! Vznešený Edinburg, starobylé univerzitní městečko Sant Andrews na břehu Severního moře, romantický ostrov Sky s vyhlídkou na Atlantik, modré, skutečně blankytně modré máky, tedy vlastně mákovce u jezera Loch Lomond...

Jen jednou jsem pocítila mrazení - to když jsme stáli v tichém údolí Glen Coe, právě v tom, kde byl koncem sedmnáctého století vyvražděný klan MacDonaldů. Ta hrůza tam je. I tu jsem si uložila do paměti, k životu patří i stinné stránky.

To pohled z rozhledny na Kozákově v Českém ráji, na kterou jsem vystoupala před pár týdny, nerušily v tom momentě žádné negativní vibrace a budu na něj navždy v dobrém vzpomínat. Na severovýchodě je vidět hradba Krkonoš. Vedle nich jsou na severu hory Jizerské a mohutný masiv blízkého Ještědu. Vlevo od něho se zdvihají vrcholy Lužických hor a na západ potom homole Českého středohoří. Před nimi je charakteristická silueta Bezdězu. Jižněji vystupuje nad obzor nezaměnitelný Říp. Na jihu Český ráj, jihovýchodně rozlehlá rovina zakončená Českomoravskou vrchovinou. Vlídná krajina kam dohlédneš zalitá sluncem, ani stopy po nedávných povodních, které tento kout Čech také letos začátkem léta potrápily.

A‘propos červnové povodně. To mě ve vzpomínce přivedlo zas zpátky do Plzně. A ještě v čase kousek víc zpátky do jara. Osmého dubna, jak si jistě vzpomenete, havaroval u Rokycan autobus, vezoucí francouzské děti a jejich učitele. Následky byly katastrofální - jedna mrtvá dívka, 40 zraněných, z toho 6 těžce. Následná záchranná akce však byla přímo famózní. Již několik minut po nahlášení havárie byly na místě všechny složky Integrovaného záchranného systému – hasiči, policie i záchranáři. Přijely sanitky, přiletěl vrtulník. Záhy byli zranění v péči plzeňské Fakultní nemocnice. Vzápětí byli k dispozici tlumočníci, psychologická pomoc. Děti, které mohly být z nemocnice ten samý den propuštěné, našly po ošetření díky magistrátu azyl v jedné plzeňské škole s veškerým zabezpečením. Přiletěli rodiče a měli ubytování v hotelu zdarma. Byli nadšení, jak se o jejich děti v nemocnici starali. Svůj vděk za pár týdnů vyjádřili i tím, že když v červnu Plzni hrozila povodeň, volali , jak na tom nemocnice je, zda nepotřebuje pomoc. Pěkná vzpomínka na závěr té hrůzy, viďte.

S mladším synem, dnes už šestatřicetiletým tátou dvou dcer jsem na závěr té návštěvy Českého ráje vystoupala na Trosky, něco mu vykládám a najednou si uvědomím, že mě nevnímá. Koukám - vždyť on se také kochá!

Přeju vám všem hodně bohatou komůrku ve vašem nitru, ze které si budete moci vytahovat jen ty dobré pocity a vzpomínky.