Jana Kořínková : O chovacích tetách

Mrňousek v malé postýlce zavrní, pak trochu mňoukne, už už by se rozplakal. V tom ho však něžně pozvedne hodná teta Ilonka a přitiskne k sobě na hruď tak, jak by to udělala maminka. A je po pláči. Jsme na Neonatologickém oddělení Fakultní nemocnice Plzeň a ošetřovatelka Ilona Hostinská tady již čtvrtým rokem pracuje tak říkajíc jako chovací asistentka. Někteří novorozenci, které tu mají, jsou nedonošení, někteří nemocní, a kdyby je nechávali plakat, zbytečně by se vysilovali. Pokud je zrovna něco nebolí a nebo netrápí, rychle se zklidní. Asistentky samozřejmě dělají i jiné práce - chodí s miminky na vyšetření, doplňují materiál, který sestry potřebují a také jinak pomáhají na oddělení, pod dohledem sester například děti krmí. Střídají se už čtvrtým rokem v práci s druhou Ilonkou Kaderovou a vedení oddělení si je obě nemůže vynachválit.

Primář Neonatologického oddělení doktor Jiří Dort považuje zařazení těchto speciálních asistentek za velmi dobrý krok. Tak jak jde v neonatologii rychle vývoj kupředu, nejdříve tu zachraňovali předčasně narozené děti, aby neumíraly, když to zvládli, zesílili úsilí, aby dobře přežívali , neměly těžká postižení. Poté na tomto pracovišti ( jinde v republice možná ještě ne tolik intenzivně ) přijali trend, který se věnuje duševnímu vývoji těchto novorozenců, doladění péče tak, aby kvalita jejich duševního vývoje byla co nejlepší.

Plzeňské Neonatologické oddělení je vybavené nejmodernější přístrojovou technikou, která zajišťuje přežití, nahrazuje funkce dosud nedostatečně rozvinutého organizmu, jejich potřebný vývoj. Lékaři a sestry však usilují rovněž o to, aby děti, až vyrostou, byly i emocionálně a psychicky v pořádku. Je nutné si uvědomit, že jejich malí pacienti se narodí o dva, tři, i čtyři měsíce dříve. To znamená, že jim chybí řada týdnů nitroděložního vývoje, který představuje bezpečné prostředí v omezeném prostoru, v šeru, teple, ve vodě, která kolíbá - a z tohoto prostředí je dítě vytažené na svět. Když je v matčině děloze, ochutnává plodovou vodu a tedy zná její chuť, slyší maminčin hlas, tlukot jejího srdce, a to všechno najednou chybí. V inkubátoru je světlo, hluk, nepříjemné podněty.

Logo|foto:Český rozhlas

Dnes už je dostatečně prokázané, že období před porodem a krátce po něm je nejdůležitější z hlediska vývoje mozku dítěte. Struktura mozkové tkáně je podkladem pro funkci mozku. Pokud dítě dostává určité podněty, zpracovává je, jsou stimulem k tomu, aby se mohla v mozku dál vyvíjet určitá centra a specializovala se. Jestliže tyto podněty chybí, samozřejmě pak chybí i samotná struktura. Proto se na neonatologii plzeňské fakultní nemocnice rozhodli, že se musí maximálně snažit napodobovat přirozené prostředí. Ukazuje se, že v určité fázi vývoje děti nutně potřebují přímý tělesný kontakt. Pokud ho nemají, jsou neklidné, když je pochovají, zklidní se.

Řada maminek samozřejmě využívá možnosti se svými miminky na oddělení pobývat, často i řadu měsíců, jiné alespoň docházejí. Jsou však i takové , které z nejrůznějších důvodů ( žijí daleko, musí se postarat doma o další děti) nemohou v nemocnici pobývat a nebo tu prostě nechtějí být. Pak nezbývá, než je nahradit a zdravotní sestry i při nejlepší vůli nenajdou na to, aby miminko pochovaly, při své náročné práci dost času.

I vrchní sestra Dana Špidlenová si je dobře vědomá, že v prvních týdnech života se dítě formuje na celý život. Co na začátku své životní pouti
nedostane, může mu celý život chybět. Je to o to složitější, že malí pacienti si neumí postěžovat, jako větší děti nebo dospělí. Neumí říct, co jim vadí, ale vysílají určité signály. Už dávno před tím, než se rozpláčí - to už je špatné- změní výraz tváře, polohu. Mluví s námi, ale ne verbálně.
A chovací tety jejich řeči těla rozumí.

A věřte nevěřte, i chování je tak trochu věda. Na plzeňské neonatologii pracuje velmi zkušená rehabilitační sestra Jana Knězová. Ta chovacím
asistentkám radí, jak miminka polohovat na sebe tak, aby jim to dělalo dobře a zároveň i posilovali své tělíčko. A to i když právě nepláčou. Když pak děti docházejí na rehabilitaci, jsou uvolněnější, zdaleka ne tolik hypertonické. To je pro všechny největší odměna.

Hezkých pár předčasně narozených miminek už za těch několik let poznalo náručí chovacích asistentek Ilonek z plzeňské fakultní nemocnice. Samozřejmě, že si to nebudou pamatovat. Ale půjdou dál životem s tím největším vkladem - že také díky jejich péči dostali šanci dohnat ty děti,
které přišly na svět až po ukončení normálního devítiměsíčního vývoje v maminčině bříšku.