Inspirující pochodeň
16. ledna si naše společnost připomíná událost, která se stala jedním z milníků pookupačního roku 1969 - čtyřicáté výročí sebeobětování Jana Palacha. Nad činem, který přesáhl hranice své doby a nezůstal bez ohlasu za hranicemi země, se zamýšlí Lubomír Stejskal.
Kdykoli se dozvíme, že kdosi ve jménu nějakého ideálu, principu, myšlenky či přesvědčení obětoval v plamenech vlastní život, ptáme se po smyslu takového činu. Není to otázka nepochopitelná a je užitečné se jí zabývat. Nejen z úcty k těm, kdo ve víře v cosi vyššího našli odvahu dobrovolně se odebrat do údolí smrti přes bránu nabízející hrůzný obraz mučivých doteků ohně, ale i v zájmu nás samotných. Tváří v tvář odhodlání, jehož jsme byli svědky u Jana Palacha, se musíme zamyslet nad tím, nakolik jsme my ochotni udělat něco pro to, aby svět kolem nás byl lepší a zla aby bylo o něco méně. Nakolik jsme ochotni věnovat pozornost tichému hlasu vlastního svědomí anebo potřebám druhých. A obětovat nikoli život, ale pohodlí a volný čas, případně nepatrnou část vlastního konta. Často stačí ještě méně: úsměv, podaná ruka, pohlazení dobrým slovem. I takový může být odkaz Jana Palacha pro všední den.
Jeho osobní oběť má ale podstatně hlubší smysl. Palach představuje, byť v krajní podobě, tu lepší část charakteru národa své doby. Toho národa, který po srpnové okupaci a zradě mocných, jimž bezmezně věřil, klesal stále hlouběji do bahna beznaděje. Lidé se začali smiřovat s neblahým osudem, Palach nikoli. Byl přesvědčen o tom, o čem většina lidí sice nepochybovala, ale stále více se bála říkat to nahlas: že 21. srpen 1968 se všemi negativními průvodními jevy je synonymem zla. Obludného a nepřijatelného zla, proti němuž je nezbytné veřejně vystoupit. Jan Palach udělal neskonale víc než byl jako občan milující svoji vlast povinen. Dvacet let se mohlo zdát, že jeho oběť byla zbytečná, ostatně s postupujícím pocitem marnosti a morálním cynismem v časech normalizace se zdálo, že stoupá počet těch, kde se jeho výjimečnému skutku ani nesnaží porozumět - byla to pro ně naprosto zbytečná smrt. Dobrovolnému mučedníkovi naší doby dal za pravdu až po něm pojmenovaný protestní týden, který začal 16. ledna přelomového roku 1989.
Tato historická spojnice mezi Palachem a všemi, kdo před dvaceti lety, motivováni étosem jeho mimořádnému činu, neohroženě vystoupili proti stejnému zlu jako kdysi on, je pro Jana, rodáka ze Všetat a příslovečnou Pochodeň číslo 1, tou nejlepší satisfakcí, jíž se mu mohlo dostat. Protože místo stažené opony za jeho činem, jak si přáli nepřátelé svobody, dostalo se Janu Palachovi cti stanou v symbolické Dvoraně úcty. Mezi syny a dcerami této země, jež jsou i pro naši dobu trvalou inspirací.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
