Husův odkaz
Vnímání osobnosti Jana Husa se v průběhu historie měnilo. Která interpretace je ta správná? V den státního svátku se nad Husovým odkazem zamýšlí historik Jiří Stočes.
Dnes máme – stejně jako včera – státní svátek. Národ se stěhuje na chaty, chalupy či do kempů, všichni si chtějí pořádně užít slunce, vody (tím nemám na mysli déšť), přírody, zábavy a přátel. Dovolte mi však, abych tuto atmosféru Čechy tak zbožňované pohody, poněkud naboural jednoduchou, zároveň však provokativní otázkou: Proč vlastně máme dneska volno? Žáci a studenti vycvičení českým školstvím reprodukovat správné odpovědí jistě ihned zasmečují: Je státní svátek, protože 6. července 1415 byl upálen Mistr Jan Hus. To je samozřejmě správně – ale proč si máme tuto krutou, bohužel však nijak výjimečnou událost ze středověku stále připomínat? Co je na ní tak zásadního, že kvůli tomu stát nařizuje přerušit práci většině zaměstnanců a tím sám sobě ekonomicky škodí? Kdo byl onen Jan Hus a čím nás dodnes oslovuje?
O Mistru Janu Husovi jsme se všichni učili v hodinách dějepisu. Ale dá se život jednoho, navíc tak všestranného a činorodého člověka vměstnat do jedné či možná dvou vyučovacích hodin? Samozřejmě nedá... Ostatně ani při sebeintenzivnější a sebepečlivější práci celých generací českých i světových historiků si můžeme být jisti, že o něm zdaleka nevíme vše. Historické poznání je závislé na dochovaných pramenech, tedy bezprostředních dokladech, které po sobě buď přímo Hus sám a nebo někdo v jeho okolí zanechal. V Husově případě máme těchto pramenů ve srovnání s jeho současníky poměrně dost, přesto není a nemůže být naše poznání úplné. Koneckonců i u žijících osobností vnímáme spíše jakýsi jejich mediální obraz, než abychom plně poznali skutečného člověka, jeho názory a aktivity.
Stejně jako dnes vytváří média mediální obraz žijících současníků, vytvářejí historikové obraz osob již dávno zesnulých. A tento obraz je více či méně přejímán společností, podle toho, nakolik se jí samotné zdá být aktuální, důležitý či zajímavý. Ač si to asi neradi připouštíme, vytváříme si tak u každé významné historické osobnosti jakýsi mýtus, který vypovídá ponejvíce o nás samých. Právě postava Mistra Jana Husa je toho snad nejlepším příkladem. V 15., 16. a na počátku 17. století byl oceňován především náboženský reformátor, který poznal a kázal pravdu Boží. V době baroka získal nálepku kacíře, který svedl národ k bludu a zapříčinil tak dlouhou a krvavou bratrovražednou válku. V době osvícenství se začala zdůrazňovat Husova kritika církevní instituce. V 19. století se jevila jako zásadní skutečnost, že Hus psal a kázal v češtině a tu a tam utrousil jízlivou poznámku na pražské Němce. První Československá republika vedle Husova vlastenectví znovu zdůraznila jeho kritiku katolické církve, ale hlavně v něm viděla svůj mravní vzor, jak dokládá nápis „Pravda vítězí“ na prezidentské standartě (že šlo Husovi o pravdu Boží, se už nezdálo být tak podstatné...). A pokud Vám není méně jak třicet, jistě si ještě pamatujete Husa jako revolučního kritika feudální společnosti, který vyšel z prostého lidu. Žádnou z uvedených charakteristik nelze označit za nesmysl, všechny v zásadě odpovídají Husovu smýšlení, pouze jsou ve svém zjednodušení poněkud jednostranné.
Vraťme se však k mé původní otázce. Čím je pro nás Hus aktuální dnes? Někteří rádi zdůrazňují, že ač kritik církve, hrdě se hlásil ke svému kněžství a rozhodně byl hluboce věřícím člověkem (včetně třeba mariánské úcty). Jiní poukazují na jeho evropský význam, neboť ve svých myšlenkách předešel evropskou reformaci. Jiní zase litují, že v důsledku husitství se Čechy na přinejmenším dvě století staly periferií Evropy. Dalším se zase Hus jeví být neohroženým bojovníkem proti totalitní církvi. Historik Jiří Kejř naopak zdůraznil, že Husův proces se odehrál plně v souladu s tehdy platným kanonickým právem a Hus se pro své mučednictví – možná trochu pod psychologickým tlakem svých stoupenců – vědomě rozhodl. Všeobecně přijímaný obraz Husa dnes prostě neexistuje. Navíc určitě řada lidí jednoduše nemá vůbec potřebu zaujímat vůči Husovi nějaké stanovisko. A to vše je vlastně dobře. Neexistence jednoho všeobecně akceptovaného Husova mýtu je dokladem plurality současné společnosti, která hromadně nepodléhá jediné ideologii, byť by byla tou nejušlechtilejší.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
