Film z 60. let s Landovským a Vyskočilem ukazuje zaniklé části Plzně, promítá ho galerie

Historie zachycení Plzně v našich hraných kinematografických dílech má svoji dlouhou historii. V éře němého filmu přišli do Plzně filmaři pouze jednou. Režisér Václav Bínovec zde roku 1921 doplnil záběry z Chodska, když převáděl na filmové plátno román Růženy Svobodové Černí myslivci se Suzanne Marwille v hlavní roli.

Škodovka a nádraží, plzeňské hvězdy

V předvečer 2. světové války se režiséři J. A. Holman a Jiří Slavíček vydali do plzeňské Škodovky, kasáren a ulic města, aby zde ve vlasteneckém dramatu z 1. světové války Zborov podle námětu Rudolfa Medka posílili národní sebevědomí. Jen o málo častěji se filmové štáby přesouvaly do Plzně po roce 1945. Drama Zocelení (1950) Martina Friče nás vrátilo do doby Velké hospodářské krize na začátku 30. let a líčilo marnou dělnickou vzpouru.

Okolí Plzně zase sehrálo svoji úlohu v Tankovém praporu (1955) režiséra Ivo Tomana, který na příkladu naší brigády, postupující v roce 1944 společně se sovětskou armádou k československým hranicím, dokazuje reakční úlohu naší exilové vlády v Londýně.

A konečně plzeňská nádraží posloužila jako vhodná kulisa ke dvěma špionážním filmům - Expresu z Norimberka (1953) režiséra Vladimíra Čecha a Severnímu přístavu (1954) Miloše Makovce. I následující přepis divadelní hry Františka Pavlíčka Labyrint srdce (1961), v němž Marie Vášová v režii Jiřího Krejčíka marně v roce 1955 čeká na návrat syna z emigrace, přináší dobové téma.

Juráček točil v Plzni dvakrát

Dvakrát se do Plzně vypravil režisér Pavel Juráček a v obou případech zanechal nadčasové svědectví. V první části Achillovy paty dvojpovídkového filmu z vojenského prostředí Každý mladý muž (1965) přibližuje cestu vojáka před přísahou (Ivan Vyskočil) k lékaři do Plzně a zpět doprovázeného mazákem (Pavel Landovský).

V plzeňské Vojenské nemocnici pak přistihnou nemocného světlovlasého pacienta, ve kterém dnes bezpečně poznáváme našeho pozdějšího prezidenta Václava Havla, při zakázaném kouření. Ve filmu je zachycena řada dnes již neexistujících plzeňských zákoutí – mj. městská část Rychtářka krátce před její demolicí.

Pavel Juráček, dobře ukrytá duše české nové vlny, se do Plzně vrátil ještě jednou. Pro další své originální podobenství podle Swiftových Gulliverových cest Případ pro začínajícího kata (1969) použil jako jedno z bizarních prostředí i Lochotínský amfiteátr v Plzni, který se později stal legendárním místem prázdninových hudebních festivalů trampské Porty.

Ale to už by byla pomyslná tečka. Po ní by přišel jiný pořad, pro nějž by jako vhodný název přicházel v úvahu titul Plzeň v normalizovaném filmu.