Eva Klausnerová: Vzpomínka pamětníka
V těchto dnech si připomínáme konec druhé světové války. A tedy je čas na vzpomínky pamětníků. Jsou stále vzácnější. Ta dnešní je od naší pravidelné spolupracovnice Evy Klausnerové.
Poslední měsíce války prožila naše rodina na venkově. Náš byt nebyl přímo vybombardovaný, ale plynárna, kde jsme bydleli, byla zasypána časovanými bombami a otřesy také u nás doma zanechaly stopy.
Stavení, kde jsme našli útočiště, byla samota u lesa za obcí Dobrá Voda u Českých Budějovic. Byla rozlehlá, kromě tříčlenné rodiny hostitelů a naší tam ještě přechodně nalezli bezpečí mladí manželé s ročním chlapečkem. Všechny ženy se odpoledne scházely v naší kuchyni a u žitné kávy probíraly politickou situaci. Bylo mi 15 let a politika mě také zajímala, ale bavil mě i kontakt s roztomilým malým dítětem a okolní příroda. Nikdy později jsem už tak zblízka nepozorovala probouzení jara jako tenkrát. Školy byly zavřené, žili jsme jak na ostrově, jenom muži odjížděli každé ráno do města do práce. Vraceli se pozdě večer, protože pracovní doba byla prodloužená na 10 až 12 hodin. Přes den k nám doléhalo vzdálené dunění děl a já se dychtivě těšila na konec války.
Tatínek byl ředitel plynárny a 5. května přijel na oběd. Mohl používat služební vozidlo, což byl tříkolový náklaďáček poháněný dřevoplynem. Vběhl do kuchyně, bez úvodu pustil rádio a slyšeli jsme něco úžasného. Hlasatel mluvil jenom česky, bez německého překladu, a když skončil, začali hrát zakázanou píseň Hoj vzhůru, český sokole. V tu chvíli pro mne skončila válka a byl to jeden z nejšťastnějších dnů mého života.
Co poté následovalo, už moc šťastné nebylo. Prožili jsme hodiny úzkosti při hlášeních z pražského povstání a ani 9. května nebylo lépe. Celá Evropa tančila radostí z konce války, ale u nás Němci vyhlásili stanné právo a oznámili, že každý dům, na němž visí československý prapor, budou bombardovat. Až odpoledne se všechno změnilo, přijeli Spojenci a z města bylo slyšet hudbu a volání slávy. Brzy jsme se přestěhovali domů, kde nás čekaly opravy škod a generální úklid, ale to už naše štěstí nekalilo.
V polovině května začaly chodit dopisy od pražských příbuzných. - Prožil jsem pohnutých 5 dnů na barikádě na Staroměstském náměstí, ale snad to bylo řízení osudu, neboť pankrácký byt máme prostřílený až k sousedovi, psal bratranec Antonín. - Němci rozbili domovní vrata a chtěli se dostat do krytů, že nás tam zavraždí, ale hlídka jim v tom zabránila, psala teta Mařenka. - Z kopců nás odstřelovaly šrapnely a ti zběsilci chtěli do Holešovic, ale naši se jim postavili na Trojském mostě, psala tetička Cílinka. To se nedá povídat, co tu bylo za hrůzu. - Dobře, že už je to za
námi a o válce už nechci ani slyšet, psala má mladá kmotřička Libuška z Bílé Hory.
Dopisy mám schované a uvědomuji si, že naši generaci nikdy nenapadlo vyhledávat umělá dobrodružství a silné zážitky, jak se děje dnes, protože to opravdu nepotřebovala.
Vzpomínky na konec války mám navždy spojené s pevnou lidskou pospolitostí, s vůní lesa a rozkvetlých jabloní, s hudbou Glenna Millera a s táhlými, smutnými písněmi ruských vojáků. Nejdůležitější ale pro mne bylo potvrzení mé víry ve spravedlnost. V roce 1940 mnoho lidí nedoufalo, že Hitler bude poražen, a přesto nakonec mohl svět slavit velké vítězství. Od té doby vím, že pravda a právo se nakonec vždycky prosadí.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
