Eva Klausnerová: Tramvaj

Viděla jsem v televizi ve filmu ze 30. let, jak se v Anglii nastupuje do vlaků. Stačil na to jeden krok. To naše železnice od starých časů až po dnešek si libuje ve šplhání do strmých schůdků a důsledně vyhání každou konkurenci, která by tuto vymoženost mohla ohrozit. Od vlaků se později přiučily i tramvaje, aby i na nich mohly ženy s těžkými nákupy, invalidé i matky s kočárky procvičovat svou zdatnost.

Před necelými patnácti lety začalo v Plzni blýskání na lepší časy. Objevila se nová tramvaj, jmenovala se Astra a dalo se do ní pohodlně vstoupit. Její výskyt byl samozřejmě řídký. Znám matky, které s jedním dítětem za ruku a s druhým v kočárku oddaně čekaly na tuto vlídnou elektriku třeba půl hodiny.

Tehdejší batolata se už vytáhla do výšky a dopravní podnik města službu zákazníkům opět zlepšil. Dnes většina vozů pouliční dráhy má alespoň jednu plošinu, na kterou se dobře nastupuje.Je určena hůře pohyblivým lidem a kočárkům. Jsou v ní nejméně tři sedadla a v nejnovějším typu vozů je už plošin více a také počet sedadel je komfortní.

Zatím v této části jezdím málokdy, ale když se tak stane, opakovaně pozoruji zajímavý jev. Mezi nejstálejší uživatele místa určeného cestujícím, kterým se hůře zdolávají schůdky, patří studující mládež. Jakmile mine poledne, v družných hloučcích zaplní celý prostor. Matky jen s velkými obtížemi umisťují a obracejí kočárky, starší lidé nedosáhnou na madla, ale ty děti jsou ve věku, kdy takové věci zřejmě nevnímají. Nikdo jim nemůže vyčítat, že by nebyly zdvořilé. Když nastoupí někdo s berlemi, hbitě mu uvolní sedadlo a o půl kroku ustoupí, když se dovnitř tlačí kočárek. Ale proč tam překážejí? Proč se cpou na místa, která pro ně nikdy nebyla určena?

Vysvětlení je asi jednoduché. Mají výběr, tak volí to, co je nejméně namáhavé, udělat do tramvaje jenom jeden krok. A líbí se jim stát v kroužku a vesele se bavit, což by v uličce mezi sedadly tak příhodné nebylo. Žijí v době, která jim vtlouká do hlavy, že každý se má starat především sám o sebe, tak se poslušně starají. Co je kolem nich a komu ztěžují situaci, je nenapadne sledovat.

Je to jen subtilní problém a dá se odbýt tím, že dospělí nemají být choulostiví. Ale také by se mohlo říci, že výchova se skládá z mnoha drobností a její součástí by mělo být i dodržování nepsaných pravidel a ohled na druhé. Vždycky nemusí jít jen o zabírání prostoru, kde nemám, co dělat, ale i o závažnější věci.