Eva Klausnerová: Omluvy a odpouštění

Jednou jsem v knihovně Tepelského kláštera prováděla skupinku Švédů. Mluvila jsem o pohnutých osudech starobylé knihovny a zmínila i epizodu z třicetileté války, kdy švédská vojska klášter vyrabovala a mnoho knih odvezla. Mohla jsem to ze zdvořilosti vynechat, ale ujelo mi to. Všichni naši návštěvníci se zatvářili kajícně, sepjali ruce a volali: Odpusťte nám to, my už knihy nekrademe! Bylo to nečekané a veselé a byla to první omluva na historické téma, kterou jsem v životě vyslechla.

V posledním desetiletí 20. století začalo omluv přibývat a byly mnohem vážnější. Jan Pavel 2. se omluvil Čechům za upálení Mistra Jana Husa, němečtí politici se omlouvali za krutosti 2. světové války. Upálení Jana Husa změnilo kvetoucí zemi Karla IV. ve vydrancované bojiště a nacistické zločiny jsou dosud nezhojenou ranou. Prominutí takových dějů je mnohem složitější.

V letošním srpnu bulharští umělci napsali na památník sovětské armády velký nápis: Češi, promiňte rok 1968! Ani toto odpuštění není lehké.

50 let jsme žili v područí dvou despotických států. Oba u nás způsobily nenapravitelné hospodářské škody, zdeformovaly právo, zhoršily školství, zfalšovaly dějiny a nahradily poctivost a odbornost předstíráním loajality. Dosud těžce neseme všechny následky a stále ještě hledáme sílu, jak z nich vybřednout. Má cenu žádat nás o prominutí? A přece se zdá, že má.

Známá formulka dětí, které něco spáchaly, zní: Odpusť mi, já už to nikdy neudělám. A v tom je hlavní smysl omluvy. Má říci, že už jsme se stali lepšími, že naše hříchy se už nebudou opakovat. Můžeme věřit, že církve už nebudou upalovat kacíře. Můžeme doufat, že Německo, jež povstalo z válečných trosek už nebude ohrožovat sousedy. Ale jak je to s Ruskem? 21. srpna 2013 v Moskvě 13 lidí připomnělo 45. výročí přepadení naší republiky. 10 jich zatkla policie. Je to výmluvné a říká nám to, že odtud se slibu nedočkáme nikdy.