Eva Klausnerová: Má rodná mluvo, ty drahý skvoste...

Má rodná mluvo, ty drahý skvoste, jediný z velkého odkazu dědů… Tyto Sládkovy verše nejsou jediné, které opěvují češtinu. Skutečně krásné básně o mateřštině psali všichni naši klasici. A byli to lidé scestovalí a znalí cizích řečí. Na přelomu století se už nikdo nebál, že češtinu pohltí jazyk mocného souseda, ale starost o její čistotu a mnohotvárnost považovaly všechny školy i kulturní veřejnost za samozřejmé.

Ve 21. století jsme se opět otevřeli světu. Mnoho lidí vyjelo do ciziny a někteří se tam naučili i dobře mluvit. Je ale mezi námi také dosti světáků, kteří se rádi honosí řečí propletenou anglickými výrazy, kterým pořádně nerozumí a které ani neumí správně vyslovit. Jistě, že existují některá slova, jež celý svět používá pouze v anglické verzi. Ale když naše mladá generace neumí bez angličtiny sdělit třeba, že za rohem je výprodej, nebo že někdo hezky vypadá, je to na pováženou. Nadějní mladí muži i ctižádostivé slečny se dopracovali k tomu, že jim půlka národa nerozumí.

Jejich srozumitelnost omezuje ještě další příčina. Kdysi ve školách kantoři každý den neúnavně opakovali: Mluv nahlas a zřetelně! Musíš mluvit spisovně! Když s někým mluvíš, stůj rovně a dívej se mu do očí! Pokud žák odpověď pouze zamumlal, musel ji opakovat. Kde jsou ty časy? Dnes v televizi vystoupí mladý vědec, aby něco důležitého sdělil. Překotně chrlí slova, huhlá a polyká slabiky, takže nakonec divákům nesdělí vůbec nic.

To není úpadek kultury a mravů. To je jen sociální zakrnělost, která člověku brání myslet na někoho jiného než jenom na sebe. Kdo chce s jinými navázat kontakt, snaží se mluvit zřetelně. Když mu ale okolní svět může být ukradený, chová se podle toho.

Je to nepříjemné ovoce našeho, poněkud vyšinutého, pojetí demokracie. Výchova sobců se od devadesátých let považovala za ctnost, ale její výsledek není nijak skvělý. Přestává se nám líbit a pozdě ale přece nám leccos začíná docházet.