Eva Klausnerová: Brigády

Musíme roztočit kola našeho národního hospodářství! - to bylo poválečné heslo, které jsme slýchali každý den. Tehdy se ale opravdu napravovaly velkým tempem válečné škody a týkalo se to i studentů. Nejprve jsme místo vyučování odklízeli sutiny po náletech, potom nás vozili na vylidněnou Šumavu, kde jsme pomáhali pečovat o dobytek a sklízet úrodu. Později jsme také odklízeli sníh, stěhovali školní nábytek, myli okna a odjížděli na chmel.

Naše práce většinou nebyla placená, dostávali jsme zadarmo jen jídlo a nocleh. Spávali jsme v tělocvičnách na slamnících, které jsme si sami museli nacpat slámou. K snídani jsme měli černou meltu a chleba s povidly. Doma by to bylo lepší, ale nikoho nenapadlo si stěžovat. Byli jsme šťastní, že pominul strach z nacistů, s kterým jsme se budili každé ráno. Německo bylo poraženo a mysleli jsme, že už nás nic neohrozí. Večer jsme se všichni scházeli, zpívali písně o černém Cikánkovi a lososu, který táhne peřejí, a měli radost ze života.

V roce 1952 jsme už žili v jiné zemi. Manuální práce však nadále zůstávala důležitou povinností vysokoškoláků, kteří se museli sbližovat s dělnickou třídou. Odpracovanými brigádami jsem se ostatně musela vykazovat většinu svého aktivního života.

Nejzajímavější brigádu jsem zažila právě v roce 1952, když jsem nastoupila na 3 měsíce do Stalinových závodů v Záluží u Mostu. Byla jsem přijata jako topička a měla jsem starosti, zda svou práci zvládnu. Ale bylo to jednoduché. Seděla jsem u panelu, na kterém se pomalu pohybovala čísla a sledovala, zda některé nebude červené. Kdyby k tomu došlo, musela jsem ihned zavolat mistra, ale nestalo se to ani jednou. Každou hodinu jsem pak čísla pečlivě zapisovala do tabulek. Byla to velká nuda, ale odměna mě čekala sladká. Při první výplatě jsem nemohla věřit vlastním očím. Moje mzda byla vyšší, než v té době vydělával můj otec - inženýr. Nikdy potom jsem už tak bohatá nebyla.

S mužem jsme bydleli na sídlišti v Litvínově u manželova bratra. Ráno jsme s hloučkem dělníků čekali na podnikový autobus, který nás zadarmo odvážel do továrny. V podvečer se obyvatelé oblékali do svátečních šatů a vycházeli na procházku na improvizované korzo. Na rozdíl od napětí v Praze, opět plné strachu, všichni vypadali uvolněně a šťastně.

I dneska chodí studenti na brigády, ale za úplně jiných podmínek. Už nespí na zemi na slamníku a ani by je nenapadlo pracovat zadarmo. Mají právo na peníze, které si zaslouží, ale přesto je člověku něčeho líto. Škoda toho svatého nadšení a odhodlání, které sovětská moc tak rychle udusila, a které se už asi nevzkřísí.