Eva Klausnerová: Abychom krutým způsobem nemuseli poznávat...

Česká televize denně po 20. hodině vysílá pořad Hyde Park. Pozvaným hostem bývá politik, vědec nebo kulturní pracovník a lidé mu mohou klást otázky telefonem nebo písemně. Nikdo nestihne zodpovědět všechno, ale zaslané dotazy a připomínky kolují u horní hrany obrazovky.

21. března byl hostem dr. Franz. To je ten velmi nadaný, velmi vzdělaný a velmi tetovaný pán, který dnes pracuje na ministerstvu kultury. Pokud diváci neodbíhali od tématu, diskutovalo se o kultuře. Současně jsme si mohli nahoře číst, že na kulturu je škoda vyhazovat peníze, že se lidé potřebují hlavně najíst a mít se dobře, a že nikdo nemůže čekat, že v současných existenčních starostech bude někoho zajímat kultura.

Člověka nemůžeme zredukovat jen na dobře nakrmené tělo

Vybavila se mi léta mého dospívání v protektorátu Böhmen und Mähren. Německý teror, strach o život, nedostatek jídla a všeho, co se potřebuje k běžnému životu. A právě v tom času nouze byly plné divadelní a koncertní sály a zájem byl i o vystoupení divadelních ochotníků, lokálních pěveckých sborů, loutkářů a škol. Lidé nacházeli v kultuře útěchu i naději a také ztracenou hrdost a posílení pospolitosti. A byly plné i kostely, ve kterých se i nedávní ateisté modlili za ochranu země a konec útisku.

"Hrozné, když Bůh neúrodou a morem trestá přísně,
však ze všech trestů největší,
když národ nezná písně".
Vítězslav Hálek

Ještě krajnějším příkladem jsou koncentrační tábory. Je známo, že v Terezíně se tajně hrálo divadlo, a že každou roli muselo nastudovat vždy několik lidí, protože nikdo nevěděl, kdy bude muset nastoupit do dobytčího vagonu a odjet kamsi na východ. Vězňové si také navzájem půjčovali knihy, navzájem se učili básně, které si zapamatovali a společně zpívali.

Umění jde s námi od počátku a neznáme žádný národ, který by dokázal žít bez něho. „Hrozné, když Bůh neúrodou a morem trestá přísně, však ze všech trestů největší, když národ nezná písně,“ napsal Vítězslav Hálek a ta slova platí dodnes. Lidé okoralých a lakotných duší by měli doufat, že jejich poklidný život nezvrátí nějaké neštěstí. Aby pak krutým způsobem nemuseli poznávat, že člověka nemůžeme zredukovat jen na dobře nakrmené tělo.