Dračky ve Třech Sekerách

Tři Sekery jsou pohraniční obec poblíž Mariánských Lázní. Její název nesouvisí kupodivu ani s dřevorubectvím, ani s přepadáním pocestných, ale s hornictvím. Místo nálezu měděné rudy si dávní formani označili třemi záseky do stromu, z tří záseků se staly Tři Sekery, což je doslovný překlad německého Drei Hacken. Vzniklo hornické sídlo a mělo vlastní znak: velkou jedli na stříbrném poli, která má v kořenech tři stříbrné sekery.

Po 2. světové válce byly Tři Sekery kompletně vysídleny, na místo německých obyvatel přišli Češi. Dne 26.listopadu 1945 přijeli reemigranti ze Slezska. Šlo o potomky českých exulantů, kteří odešli po Bílé Hoře do evangelického Slezska jako vyznavači víry Českých bratří a nyní se po staletích vraceli do vlasti. Jejich domov, okolí města Wroclawi, území původně české, patřilo od 18. století Německu a po 2. světové válce připadlo Polsku. Po odsunu 1200 Němců v lednu až dubnu 1946 měla obec - díky těmto příchozím - 800 obyvatel.

První učitelkou v obci byla Marie Fischerová. V záři 1945 měla ve škole jen sedm dětí, ale po příchodu slezských Čechů tu bylo náhle 110 dětí a muselo se učit na směny. Děti ze Slezska hovořily dialektem, složeným z němčiny, polštiny a staročeštiny. Stejně tak i dospělé bylo nutno doučovat v kursech češtiny. Také dospělí reemigranti mluvili starou češtinou, v obci pro ně byla zřízena večerní měšťanská škola. V jednom domě vznikla po válce evangelická modlitebna, dodnes slouží slezským Čechům, kteří zůstali věrni víře evangelické.

Tři Sekery|foto: http://trisekery.cz

Ve Třech Sekerách si zřídili s podporou Karlovarského kraje malé obecní muzeum a v zimních měsících v něm ženy uspořádaly dračky, draly peří. Sešly se čtyři generace - i když s tou nejmladší v kočárku to bylo dokonce možná generací pět. Vyprávělo se o životě ve Třech Sekerách v době, kdy tam ještě nejezdil ani autobus, kdy většina lidí pracovala v továrně na hračky, kdy se hrálo ochotnické divadlo a pořádaly sportovní turnaje, kdy za jednoho koně zapřáhly děti hada saní a jely po lesní cestě až k hranicím a zpátky. Kdy se vařil sirup z cukrové řepy a pořádaly obecní zabijačky v Engelově továrně.Všichni litují toho, že továrna, kde se vyráběly figurky k Člověče nezlob se, dětský nábyteček, stavebnicové kostky, penály pro školáky, ale i nákupní tašky, podložky pod hrnky a později nábytek, už několik let nic nevyrábí. Nejstarší z přítomných žen ve Třech sekerách do školy nechodily, po příchodu ze Slezska šly rovnou pracovat, někdo do továrny, někdo do zemědělství. Paní Markéta, hlavní dodavatelka husího peří, do místní školy chodila a vyprávěla, jak napřed vůbec neuměla česky. Jak to bylo zvláštní, že po sudetských Němcích přišli do Třech Seker Češi, kteří ale mluvili německy, a v prvních měsících žili spolu ve společných domácnostech. "Jak jste to zvládla v té škole?" ptala jsem se jí. A ona odpověděla: "Já jsem mlčela. Říkala jsem jenom to, co jsem měla naučené."

Staří obyvatelé Tří Seker pravidelně se svými rodinami jezdí do své vesnice, dnes v Polsku, a tamní obyvatelé je přátelsky vítají. Oni pak stejně přátelsky vítají někdejší německé obyvatele svého současného bydliště. Ti sem přijíždějí v létě, kdy se koná pouť v katolickém kostele Čtrnácti svatých pomocníků. Těch poutí by vlastně mělo být čtrnáct - ale slaví se tu na svatou Annu.