Dalibor Hapl: Sociální byty? Rokycany jako jediné v regionu umí rozumně pomoci lidem v nouzi

Konec města, vlakové koleje, plot továrny, hromady odpadků a uprostřed toho všeho domek – bývalé šatny pro dělníky. V domku jsou popraskané zdi, plíseň a všude se line zápach z kuchyně. Ta je společná pro všechny na chodbě, stejně jako toalety a koupelna. V jedné místnosti bydlí pětičlenná rodina. Přes tenké zdi je slyšet hudba a křik od sousedů. Dva metry od oken projíždí vlaky. Rodina platí za nájemné 17 tis. Kč měsíčně.

Lidé v zoufalé situaci jsou dobrý byznys

Řeč není o zoufalých životních podmínkách migrantů pašovaných nelegálně Evropou, ale o běžném standardu bydlení na ubytovnách v ČR – uvedený příklad je z Plzně. Krizová situace v oblasti bydlení dohnala řadu lidí na ubytovny. Stejně jako na další problémy života lidí v sociální tísni se navázal i na jejich bydlení výnosný „byznys“. Ten měla omezit změněná legislativa. Jak se však ukazuje, nejde o změny promyšlené. Výsledkem nemusí být jen omezení výplaty neuvěřitelných peněz ze sociálních dávek přímo provozovatelům ubytoven. V současné době totiž hrozí, že se díky těmto změnám řada lidí a celých rodin bydlících na ubytovnách ocitne na ulici.

Proč se města sociálnímu bydlení brání?

Nájem v bytech soukromých majitelů nepřichází v úvahu. Romské rodině s dětmi byt nepronajmou, i kdyby měla na kauce. Cesta z ubytovny a vymanění se ze situace hraničící s bezdomovectvím proto může vést jedině přes nájemní bydlení v obecních bytech. Jaké postoje a postupy volí samosprávy, mající ze zákona všestranně pečovat o potřeby svých obyvatel?
Po úvodním nadšení z privatizace bytového fondu se jen obtížně prosazuje myšlenka, že by měla být součástí sociální politiky i politika bytová. Obvykle zůstává vše u striktního poukazování na individuální odpovědnost rodin za všechny jejich životní karamboly. O problému zde uvažují z pohledu zásluhovosti celých rodin, bez rozlišování okolností, proč k požadované disciplinovanosti nedošlo, i bez zamyšlení nad tím, jestli i pětileté děcko může za problémy svých rodičů, kteří v minulosti nezaplatili za popelnice. Uvažují-li radní o sociálních bytech, přistupují k jejich provozu skrze represivní opatření, která odpovídají konceptu dobře střežené ubytovny. Pojmu sociální bydlení se otevřeně brání, jeho základní principy odmítají, dokud si je nebudou moci přečíst ve sbírce zákonů.

Rokycany našly rozumné řešení

Naštěstí se i v našem kraji můžeme setkat s rozdílným postojem. Město Rokycany buduje krátkodobé vstupní byty a připravuje systém prostupného sociálního bydlení, na jehož konci existuje i reálná naděje na normální život. Lidem v nejtěžších sociálních situacích, splní-li vstřícně nastavené podmínky, jsou ochotni, na rozdíl od jiných měst, už v nájemní smlouvě ke vstupnímu bytu garantovat budoucí pronájem bytu běžného. V jiných městech slepě opakují mantrické formule o potřebě dodržování závazků řádného hospodáře a nepřipouští možnosti rozhodovat o věcech s přihlédnutím k jiným než ekonomickým faktorům. To v Rokycanech přestává platit. Město bude o svých věcech rozhodovat vlastním rozumem a naplňuje tak podle mého plně pojem samospráva.

Těším se, že i v dalších městech a obcích kraje si vezmou z přístupu Rokycan příklad. V opačném případě zůstane pocit, že se jejich zastupitelé neumí samostatně rozhodovat, případně je jejich rozhodování motivované jinak, než potřebami občanů.