Černá můra Plzně
Veřejný poslech předpremiéry rozhlasové hry Miroslava Buriánka "Noční můra Plzně aneb Tíseň lásky" pořádal před týdnem Český rozhlas Plzeň. Režisér tentokrát nastudoval vlastní text, k němuž ho inspiroval podivný osud plzeňských Městských lázní. Ve hře vystupuje nespokojená milenecká dvojice, chór složený ze tří ženských a jednoho mužského hlasu a Miroslav Buriánek hovořící s bývalými zaměstnanci lázní. Na předpremiéru nové hry reaguje v následujícím fejetonu Eva Klausnerová:
Městské lázně se v Plzni stavěly podle projektu architektů Bendelmayera a Fialy v letech 1929 až 1932. Plzeň tehdy prožívala urbanistický rozvoj, jaký dodnes neměl obdoby. Ty časy se nevyznačovaly jenom kvalitní architekturou. Občané i jejich politici se tehdy většinou shodovali na společném cíli: dokázat, že jsme si zasloužili samostatný stát. Veřejní činitelé usilovali o kulturní i společenské zušlechťování národa. Otevření špičkových lázní bylo jedním z krůčků, jak zlepšovat život plzeňských obyvatel.
Od zahájení výstavby uplynulo 90 let. Dnes na atraktivní parcele na nábřeží stojí vybydlená budova proslulých lázní. Uvnitř jsou vyvrácené dveře, odlepené dlaždice, vyrvané radiátory, pobořené stěny a rozbitá okna. A Plzeňané se marně ptají, co se stalo s jejich lázněmi, na které nepřestávají vzpomínat.
Na začátku 90.let byla západočeská metropole šedivým a zanedbaným městem. Možná si už ani nepamatujeme, jak z domů opadávala omítka, instituce sídlily v barabiznách, náměstí potřebovalo zvelebit a nestál ani pomník TGM a Díky Ameriko. Ve stejné době však v městských lázních bylo živo od suterénu až po střechu. Děti se tam učily plavat, všechny druhy rehabilitací byly v provozu, lidé se scházeli k obrození těla i ducha a každého vítala atmosféra vstřícnosti a pohody. Dům v ceně sto milionů korun však potřeboval opravy a byl odevzdán do rukou šéfa společnosti Invest, jakéhosi pana Kokeše. Získal ho k privatizaci od magistrátu za mnoho slibů a jednu korunu. Žádné práce ale nezahájil a v dubnu 1994 všechno uzamkl. Přece nečekáte, že na tak výhodném místě budu provozovat lázně ?, řekl nešťastným zaměstnancům. Brzy nato zmizel neznámo kam a nemovitost kdesi komusi prodal. Majitelé se měnili a na střeše lázní začaly vyrůstat stromky. Poslední italská firma ještě není rozhodnuta, zda objekt upraví na hotel, obchody, kanceláře nebo drahé byty.
Hra Miroslava Buriánka události barvitě shrnuje. Je vystavěna formou koláže, v níž se mísí herecky ztvárněná fikce s reálnými rozhovory s bývalými pracovníky lázní a dnešní památkové péče. Tato metoda vyvolává mnohovrstvé asociace. Fiktivní obraz znuděné lásky topící se v prázdnotě se prolíná s fakty o obecně prospěšné budově a jejím zmaru. Kdysi sloužila k povznesení občanstva, dneska se při štěstí stane leda komerčním objektem. Dík Buriánkovu umění vyvstává před posluchači i širší obraz selhávání a bezmoci v dnešní zmatené době. Výměna občanského étosu 1. republiky za bezohlednou honbu za penězi nám štěstí nepřináší, to všichni poznáváme. Hra nám tak zanechává i nevyslovenou otázku, jak vlastně hodláme nakládat se svou existencí.
Po vyslechnutí předpremiéry se mezi Plzeňany rozpoutala živá diskuse a to nejen o kvalitě hry. Ti, kdo se v rozhlase sešli, se ale marně ohlíželi po kompetentních představitelích města. Pozváni byli všichni, ale nepřišel žádný.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
