Časy se mění
Přeshraniční česko-bavorské akce nejsou už dnes ničím, co by veřejnost šokovalo, nebo aspoň překvapilo: už patří k běžnému životu, bereme je jako něco samozřejmého. Platí to také o expozici dějin sklářství v Českém lese. Informuje o ní Zdeněk Vyšohlíd. A přidává pár vzpomínek ze života v pohraničí.
Pod názvem „Dějiny sklářství Českého lesa/Geschichte der Glasindustrie im Böhmerwald““ byla otevřena výstava v Hornofalckém muzeu řemesel v Rötzu-Hillstettu. Je to pár kilometrů za Lískovou. Akce se uskutečňuje v rámci projektu dialog Muzeí. Těší se podpoře Evropských fondů pro regionální rozvoj.
Dnes už pamětníky sklářství v našem přihraničním regiónu sotva najdeme: zaniklo už v 19., poslední podniky počátkem 20. století. Ale od 16. století byly sklářské hutě významnou součástí života této osobité krajiny Západních Čech. Vyráběli leccos, od tabulového skla po růžence.
Svědectví o tom přináší tato výstava, a to díky dlouhodobé a odborně precisní práci Zdeňka Procházky, domažlického nakladatele a badatele. Podává zprávu také o významných sklářských rodinách, na Domažlicku to byly především židovské rodiny. Poslední z velkých sklářských podniků náležel rodině Zieglerových. Ve 30. letech minulého století zažili Zieglerovi zánik svých podniků ve Staňkově a Holýšově.
V Bavorsku s respektem koukají, co Zdeněk Procházka – a pochopitelně i ti skláři dokázali.
Časy se změnily. Když to vezmu po pětiletkách, tak po mém narození v páté poúnorové pětiletce roku osmašedesátého přišel socialismus s lidskou tváří. Pražské jaro 68 na Chodsku znamenalo, že jsem legálně překročil bavorské hranice, zjistil, že i tam jsou krávy, pole a statky – a že i chleba je tam o dvou kůrkách jako u nás - a na další čtyři pětiletky šmytec: zase hranice zavřeli.
Pak přestříhali v roce 90 dráty – a dnes už zase kroutíme pátou pětiletku, tentokráte polistopadovou. Jezdíme kupovat tam, co si myslíme, že je tam lepší a levnější – a oni zase sem. Cykloturistika státní hranice nerespektuje vůbec. Na náš kraj tady u hranic se díváme jako na ten chléb - je také o dvou kůrkách, má dvě strany, tuto i tamto – ale je to náš kraj, Šumava a Český les – a má společné dějiny, i když kladné a záporné známky se rozdávaly různě, jednou sem, jednou tam.
No jo, časy se změnily: Jako kluk jsem jel s kamarádem na houby. Když rostou v hlubokých lesích – to dá rozum – porostou nejvíc v těch nejhlubších. Jasně. Tak jsme mysleli – a tak jsme se postupovali směrem k Čerchovu, kde byl les nejhlubší. Když už byl na dosah – tak nás zatkli pohraničníci. Identifikovali, telefonovali - nakonec zase pustili. Ale bylo po houbách. Klepali jsme se až do večera – rodiče ještě dýl.
Inu: Odnikud nebylo tehdy do kriminálu tak blízko jako z Čerchovských lesů. Dnes je odtud blízko k Drei Wappen, nebo doFurthu. Na Čerchov začíná jezdit autobus až nahoru. Je tu krásně a klid – a klidně si odtud můžete zajet i do Hillstettu na výstavu Zdeňka Procházky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
