Brigády

V červenci a v srpnu každoročně ožívají mé vzpomínky na studentské brigády. Od těch současných se hodně lišily. V létě roku 1945 jsme ještě odklízeli trosky po náletech a stěhovali školu do nově přidělené budovy. Nepředstavovalo to ale závěr války, nýbrž předzvěst nové doby. Různé pomocné práce pak nepřetržitě provázely naše studium.

Logo|foto:Český rozhlas

Pamatuji si, jak roku l947, právě když českoslovenští hokejisté úspěšně bojovali o zlatou medaili, padalo celý týden mimořádné množství sněhu. Závěje sahaly do pasu a život města úplně ochromily. Radnice přidělila školám lopaty a my jsme místo vyučování uvolňovali ulice. Ve svém dívčím deníčku mám napsáno: Celé dny jen odhazujeme sníh a posloucháme hokej.

Brzy se také na pořadu dne ocitla pomoc zemědělství v pohraničí. Dodnes si vybavuji nekonečné řady snopů na ječném lánu v Nových Hradech, z kterých jsme stavěli panáky. Bylo nám vedro a měli jsme ruce a nohy poškrábané od osin. Bylo to ovšem považováno za lehkou práci, vhodnou hlavně pro děvčata, stejně jako o rok později sklizeň sena na Šumavě. Na obrázcích Josefa Mánesa nebo Mikoláše Alše vypadá práce s hráběmi jako tanec, ale my jsme byly zpocené a poškrábané od stébel a počítaly minuty do jejího konce. Pak jsme se blaženě koupaly v potoce. Na školních brigádách se pracovalo zadarmo, jen za byt a stravu. Většinou jsme spali na slamnících v tělocvičnách. I jídlo bylo po válce skromné, k snídani jsme pravidelně dostávali černou meltu a chleba s povidly.

Na vysoké škole přituhlo, to už jsme jezdili pracovat na stavby. Pomocné zednické práce jsme dělali i ve školních budovách, třeba při renovacích elektrického vedení. Tyto neplacené činnosti od studujících striktně vyžadoval nastolený komunistický řád.

Logo|foto:Český rozhlas

Můj vnuk si za letní brigádu vydělal peníze na plovoucí podlahu ve svém pokoji. Doba je jiná, i brigády se změnily. Není ale správné nad fyzickou prací ohrnovat nos. Ženy mé generace povinnosti pracovat rukama neunikly ani v zaměstnání, ani doma. Střídání fyzické a psychické námahy je zdravé a přiložit ruku k dílu není žádná hanba. Hanba je, když stát bezplatné práce zneužívá, a když k ní lidi nutí, i když jsou na pokraji sil. Bezplatná práce ani dnes ze světa nezmizela. U nás ji vykonávají členové tisíců neziskových organizací v rozmanitých oblastech veřejného života. Pomáhají vychovávat děti, pečovat o památky, starat se o nemocné a o sociální vyděděnce, chránit přírodu a zvelebovat obce. Činí tak dobrovolně pro obecný užitek a nedají se odradit ani občasným nevděkem. A to je moc dobře pro nás pro všechny.