Bob z Dílen aneb Rána na buben, která vám změní život

Uznávám, že to, co teď činím, činím s křížkem po funuse. Ale když se jeden z nejvlivnějších lidí, co po téhle planetě chodí, dožívá sedmdesátin, stojí za to pojednat jej i s odstupem. Mám na mysli sedmdesátku Boba Dylana, naplněnou tenhle rok čtyřiadvacátého května.

Teď by se slušelo hutné encyklopedické heslo, které by shrnulo život a význam a ozřejmilo, proč tímhle pánem zaplňovat těch necelých pět minut. Nebo vysvětlivka. Ale to bychom tu byli ještě zítra, kdo ví, tomu netřeba hesel a vysvětlivek a kdo neví, toho to stejně nezajímá.

Porozumět si s Dylanem - nebo, jak se mu tady občas familierně říká "Bob z dílen" - není jednoduché. Člověk potřebuje trochu vědět a mít naposloucháno. Povrchní konzument hudby - tedy asi 90% současné populace - ho nejspíš vnímá jako dědka, který hlasem indiánské babičky zpívá nemoderní písně, které se nehodí do pohodového rádia pro pohodové lidičky. Každému jeho Xindla X, říkám k tomu.

Ale když máte výše zmíněné předpoklady a uši dobře narafičené, stačí jedna rána na buben a všechno je jinak. Mně se to stalo v šestnácti, v hudebním oddělení plzeňské knihovny, kam jsem chodil na konci osmdesátých let poslouchat desky (tenkrát, za socíku a před torrenty se to tak dělalo, když nebyli ti správní kamarádi). Měli tam od něj takový podivný výběr, který
nepatří do základní diskografie a je tak obskurní, že za jeho české vydání platí sběratelé majlant. Předposlední písnička na druhé straně je Like A Rolling Stone, Dylanova verze Panenkova dloubáku: začíná tím, že ji bubeník Bobby Gregg odbrzdí jedním svižným úderem. Pak se z jedné strany přidá Mike Bloomfield na kytaru a Al Kooper, který se k nahrávání přichomýtl vlastně náhodou, na varhany - a to, co bylo předtím, bylo. V hudební historii i v životě.

Měl jsem to štěstí, že jsem viděl i první koncert v Praze, v červenci 1994. Zasvěcenci si dodnes předávají pěknou historku, která se netýkala ani tak koncertu, ale jeho pobytu zde. Teď nemám na mysli tu, kterak jej osobní strážce při procházce Prahou zvedal, aby mohl přes zeď vidět židovský hřbitov na Starém městě. Spíš tu, jak se tehdy ztrapnila čerstvě založená a
už notně sebestředná TV Nova. Ta před koncertem vykřikovala, že jí mistr dá rozhovor, a pěkně čtvrthodinovej. Když jim Dylan nakašlal, vyhrožoval Vovka Štajn nebo některý jeho pohůnek žalobou, ale bylo to kvílení neoblíbeného fracka, který žaluje na ostatní, že se mu smějou za zády přímo do očí. Pak ještě existuje historka o tom, jak si nějaký fanoušek pronajal apartmá hned vedle Mistra, aby mu mohl přes zeď zapět Blowin'In The Wind, ale to už je čirá urban legend.

Šel jsem tehdy do Sportovní haly z nějakého rozhovoru, a tudíž si tam nějak protáhl i diktafon. O tisících pirátských nahrávek z Dylanových koncertů jsem dost četl, ale tady se najednou díky liknavým pořadatelům naskytla možnost přispět trochou do mlýna. Někdy v půlce jsem přístroj zapnul: vydrželo mi to jenom přes písničku Lonesome Death Of Hattie Carrol a výsledek se nedal poslouchat. Ale ten pocit, že máte autentický drobek
takového okamžiku, byl k nezaplacení. Bylo to navíc před příchodem internetu, který podobné pamětihodnosti dnes nabízí po tunách (samozřejmě, že už mám dávno celý pražský koncert, i ty další).

Koncert|foto: Stock Exchange

Dnes máme s Bobem, abych tak řekl, vyvážený vztah. Když se tady vylíhne, nemusím u toho nutně být, ale jsem rád, když jsem. Vyhlížeje nové desky, nekoušu si nervózně nehet, ale nenechám si je utéct. Rád o něm čtu, což se o jeho následnících říci nedá. Ovlivnil mě, a jsem mu za to vděčný.