Bílý dar

Třebaže už nejsem dítě, raduji se z každého dárku, který dostanu, jako ono. Prohlédnu si ho, pak ho postavím na stůl nebo na poličku a mám ho tam po několik dní. Během té doby se na něj s potěšením jen tak dívám, když jdu kolem. Teprve potom s ním udělám to, k čemu je určen. Přečtu si ho, sním, pověsím atd. Mohl bych to sice udělat hned, ale po několika dnech se mi to zdá lepší. Dárek se totiž za tu dobu takříkajíc vybarví. Za těch pár dní se mi zalíbí ještě více, někdy ovšem také méně. To podle toho, jaký je. Samozřejmě, že to nejde udělat se všemi dary. S mnohými, snad s většinou, však ano. Za ta léta, co to takhle dělám, jsem získal zajímavou zkušenost. Že kvalitní dar v téhle zkoušce vítězí.

Jeden z dárků jsem dostal koncem září letošního roku. Byl to dárek velký, spíše tedy dar. Dar velmi neobvyklý a vzácný. Navíc bílý. Bílou barvu mám obzvláště rád. Nejvíce se mi na něm však líbilo to, že byl živý a že jsem ho nedostal sám. Tím darem pro mne byla třídenní návštěva Benedikta XVI. Po dvanácti letech opět papež v naší zemi. Muž celý v bílém, na kterého všichni hledí a čekají, co řekne. Na dvě místa, kam zavítal, do Prahy a do Staré Boleslavi, jsem jel také, abych byl přímo u toho.

Uběhlo několik dní a nastala ta pravá chvíle, abych tenhle dar vzal a udělal s ním to, co je potřeba. Nemůžu ho sníst, pověsit nebo dát do vázy, jako dary jiné. Beru ho do rukou tedy alespoň pomyslně, dívám se na něj zpětným pohledem a vidím, že se skutečně vybarvil. Vybarvil se velmi pěkně a nečekaně - zdá se mi zářivě bílý stále více. Což můžu bezpečně a zodpovědně říci, byť si musím občas nasadit brýle. Potvrzují mi to totiž všichni, se kterými o papežově návštěvě mluvím.

Během oněch tří dnů skoro jako bychom žili v jiném světě. Lidé byli vlídnější a klidnější, ani v televizi se moc nehádali. Sledovali papeže. Samozřejmě jsem i já pozorně poslouchal, co říká, vnímal, co dělá, a všímal si míst a osob, které navštívil. Moc jsem nechápal, jak to všechno dokázal. Jenom toho cestování, těch nejrůznějších setkání a projevů (asi jedenáct). To vše před objektivy kamer, blesky fotoaparátů a zrakem davů lidí.

Bohoslužba papeže Benedikta XVI. na Proboštské louce|foto: Tomáš Adamec

Až to všechno skončí, jistě se rád vrátí do Vatikánu a tam si pořádně odpočine, na což má v dvaaosmdesáti nárok jako nikdo jiný. Houby. Až se vrátí, bude to bez přestání pokračovat dál. Což můžu bezpečně a zodpovědně říci také, protože poslouchám z Vatikánského rádia a sleduji z naší televize Noe prakticky všechno, co dělá. Přesně takhle to dělal i Jan Pavel II. až do posledního dechu.

Co může člověk udělat s takovým zvláštním darem, jakým byla mimořádná papežova návštěva? Řadu věcí, z nichž uvedu třeba jednu - předat ho dál. Ať už jsme věřící nebo ne, můžeme si udělat čas pro druhé a věnovat jim ho. I když ho máme leckdy málo. Papež ho má ještě méně, a přece nám ho věnoval. To není málo. A určitě se nám to vrátí. Bůh to zařídí, že ho pak budeme mít dost i pro sebe.

Já jsem to zažil už v poslední den papežovy návštěvy, která mě nakonec trochu zmohla. Musel jsem ulehnout s angínou. Nikam nemůžu a mám už týden tolik času jako málokdy předtím. Až dnes jsem se zvedl, jen tak lehce ťukám do klávesnice u počítače a píši tyto řádky. Takový veget jsem neměl, ani nepamatuji.

Doufám, že Svatý otec přijede brzy zase.