Alena Zemančíková: Případ kraslické mumie

V Ročence Státního oblastního archivu v Plzni za rok 2007 jsem vyčetla tenhle příběh, zpracovaný Marií Čermákovou:

V roce 1867 bylo v Kraslicích za podpory mecenáše a rodáka Richarda von Dotzauera vybudováno městské muzeum. Sám hrabě Nostitz do něj věnoval pravou egyptskou mumii.

Po roce 1945 však muzeum propadlo likvidaci a částečně zkáze - dovedeme si představit, proč. Na místě zůstaly podle zápisu v kraslické kronice jen prázdné vitríny, několik bezcenných zbraní a sošek a mumie. Ta byla přestěhována na půdu.

V ropce 1954 našli mumii v pomalované rakvi pokrývači, kteří opravovali střechu budovy. K nálezu byl přivolán vedoucí kraslické pohřební služby pan Janoušek, konstatoval, že obinadla jsou prožrána moly a doporučil mumii odevzdat anatomickému ústavu. Mumie byla lékařsky prohlédnuta a bylo doporučeno ji pohřbít. Všichni zúčastnění se domnívali, že jde o mumii zakladatele muzea rytíře Dotzauera.

Tak se stalo, že byla pravá egyptská mumie pohřbena na kraslickém hřbitově do náhodně volného, neoznačeného hrobu.

Kdyby účetního na Městském národním výboru v Kraslicích nezaujal podivný účet na 860 korun od pohřební služby, byla by věc asi vyřízená. Ale účetní Preiss byl kuturní člověk se vztahem ke starožitnostem, a proto se hned, jak zjistil, oč běží, obrátil na kulturního referenta Krajského národního výboru v Karlových Varech. Když se nedočkal žádné akce, napsal pan účetní Preiss Náprstkovu muzeu. Tam ale dopis považovali za špatný vtip a odložili ho. Teprve osobní návštěva sestry pana účetního pohnula pracovníky Náprstkova muzea k aktivitě a rozběhla se korespondence mezi Kraslicemi a Prahou. První, co bylo vysloveno, bylo, že je nesmysl, aby to byla mumie rytíře Dotzauera, protože ten zemřel v Praze roku 1887 a tam je i pohřben. Nehledě na to, že by bylo dost divné, kdyby se pan von Dotzauer, generální ředitel pražské Union banky, dal mumifikovat, aby sloužil co exponát v kraslickém muzeu. Potom ale komu mumifikované tělo patří?

Nezbývalo tedy, než mumii vykopat a předat Náprstkovu muzeu, nikdo ale už nevěděl, kde bezejmenný hrob leží. 21. února 1955 se pustili představitelé státu a obce do vykopávání hrobů, zasypaných tlustou vrstvou sněhu, mumie však nebyla v žídném z nich, a to otevřeli čtyři.

Bylo tedy třeba eskortovat mistra hrobníka, který se mezitím přestěhoval do Chomutova, aby přijel hrob identifikovat. Což se stalo a rakev s mumií byla nakonec nalezena. Sama mumie byla ale tak poškozená, že bylo nutno ji spálit. Pozůstatky sarkofágu byly pak odevzdány Náprstkovu muzeu, kde ho časem restaurovali a roku 1972 byl vystaven.

Na této bizarní historii je zajímavých několik momentů.

Moment zapomnění, který způsobil, že po roce 1945, kdy z Kraslic byla odsunuta většina německého obyvatelstva, nikdo nevěděl, kde se tam mumie vzala.

Moment nerozumění, který způsobil, že málokdo dokázal číst německé písemnosti kraslického muzea, kde o mumii musela být evidence, dokumentující, že to je dar hraběte Nostice.

Moment hlouposti, na základě kterého se lidé domnívali, že se mecenáš Dotzauer nechal balzamovat a uložit jako exponát v muzeu.

Moment rozkradení, při němž se nenávratně ztratily další poměrně cenné exponáty, jako sklo, zbraně a obrazy včetně dokumentace.

Ale také moment poctivosti, který nedovolil účetnímu Preissovi jen tak založit účet od pohřební služby, aniž by se zajímal, co se za ním skrývá.

A moment kulturnosti, který způsobil, že pan Preiss a jeho sestra nepovolili ve svém úsilí důstojně naložit s lidskými pozůstatky, ať už patřily komukoliv, zatímco kulturní instituce nejevily zvláštní ochotu ve věci cokoliv konat.

A má to ještě moment umělecký, protože v roce 1961 složil hudební skladatel Julius Kalaš na libreto Jana Makaria operní hříčku Skotská mumie, jejíž děj se velmi případu kraslické mumie podobá.