Alena Zemančíková: Plzeň působila v 80. letech minulého století jako město po válce

Kdysi, bylo to v polovině 80. let 20. století, působila Plzeň jako město po válce. Čtvrti, které dnes prakticky patří k centru, Petrohrad, Roudná, přední Skvrňany, Karlov, byly odsouzené ke zbourání a mnohé se už také bouraly.

Vzpomínáte na ruiny?

Z nástupiště hlavního, tehdy ještě Gottwaldova nádraží, jsme se dívali, jak padá secesní lékárna, u Výstaviště byla dlouho obnažená stěna obývacího pokoje v prvním patře i s válečkem na stěnách a nad manželskou postelí namalovaným Karlštejnem. Ve dvorních rizalitech tekly schodopády vody, které v noci mrzly do poetických tvarů. Litinová zábradlí a ploty mizely ve sběrnách. Takovou vášeň pro bourání snad zažila předtím jen Praha, když se sto let předtím asanovalo židovské město a Josefov. Argumenty byly stejné – špatná hygiena, nekvalitní bydlení. A dnes už víme, že kdyby se ty domy nezbouraly, byly by v nich dnech pěkné byty na výborných adresách blízko centra. Tenkrát tam bydlela chudina a bohéma, dnes by to byly nóbl penziony.

Gottwaldovo nádraží v Plzni|foto: Facebookový profil Živá Plzeň

Plzeňské Výstaviště - Ex Plzeň|foto: Facebookový profil Živá Plzeň

Divadlo Čas vzniklo z kina

V 90. letech vzniklo v paláci Pojišťovny na náměstí Republiky divadlo Čas. Byla to sympatická moderně a elegantně zařízená scéna, vhodná (kromě levnějších dovezených divadelních produkcí) také k pořádání debat u kulatých stolů, panelových diskusí a dalších projevů občanské angažovanosti na přelomu milénia. Interiér prostoru ve funkcionalistickém paláci byl strohý a tak byl požádán výtvarník Petr Novák, který tou dobou působil v chebském divadle, aby tam vytvořil nástěnné malby. A on – v černobílém provedení – zachytil na stěnách Plzeň, mizející v čase, podle skic, které měl z 80. let.

V tom sále ještě dřív byl biograf. Kina Čas fungovala způsobem, kterému dnes říkáme řetězec – v každém kinu Čas ve všech krajských městech běžela přes den za minimální vstupné smyčka krátkých filmů, až večer se tam promítaly filmy celovečerní. Byla to levná ohřívárna pro penzisty a odpolední odkladiště dětí, bylo to bezvadné velkoměstské zařízení. I tohle zrušené kino měl malíř na paměti, černobílým provedením se malby podobaly starým filmům a fotkám, na kterých je vidět, jak na bílém sněhu v Plzni pod nohama chodců praskala souvislá černá vrstva sazí. Na těch nástěnných malbách byly i lidské postavy, spíše postavičky, dvě děti – připomínaly, že čas plyne a ti, kteří jsou dnes mezi těmi troskami malí, se jednou budou ptát, kam to všechno přišlo. Malby se dobře snášely s interiérem divadla i jeho osvětlovacím a dalším technickým zařízením. V technicky elegantním zařízení připomínaly, co tu bylo.

Převrat zachránil Roudnou a Petrohrad

Naštěstí se všechno zbořit nestihlo, přišel převrat a například Petrohrad nebo Roudná zůstaly stát. Železnou oponou a Berlínskou zdí zastavený čas se po čtyřiceti letech prudce pohnul jako vlak na trati a ve zrychleném režimu začal dohánět zpoždění. Najednou byly domy opravené, a protože všechny ve stejnou dobu, bylo toho nového až příliš. Plzeň se z pochmurného města, jehož zdobné měšťanské domy s bohatými štukaturami v sobě ukrývaly rozdělené byty se společnými záchody a koupelnami, stala elegantní metropolí s novými kašnami na náměstí, pohádková kulisa až komicky zdobených fasád na Jižním předměstí dostala nové barvy a tvary, vše, co jsme si mysleli, že je neobnovitelné a nebude o to zájem, se – alespoň navenek - obnovilo.

Pohled na Rychtářku a Roudnou|foto: Facebookový profil Živá Plzeň

Nástěnné malby zmizely

V tom letu času bylo v paláci Spořitelny na náměstí Republiky zrušeno divadlo Čas, divadelní sál se změnil v Centrum tance se zrcadlovou stěnou a lesklou dřevěnou podlahou. K tomu se nástěnné malby nehodí, a tak byly zabíleny.
Poslední dobou se začíná v odborných kruzích psát o tom, jak byla zlikvidována významná umělecká díla z veřejného prostoru jenom proto, že noví majitelé objektů, případně zastupitelé obcí, je považovali za cosi komunistického a tudíž bezcenného. Nástěnné malby v divadle Čas žádné ideologické zadání neměly, důvody zrušení divadla Čas byly komerční, ale stejně: zajímalo by mě, zda byly malby zdokumentovány alespoň fotograficky, zda někde v nějakém archivu je zachována někdejší podoba divadla Čas.

Návrhy k těm malbám vystavil jejich autor Petr Novák 4. října v kapli v Telicích na Stříbrsku, spolu s dalšími obrazy, zachycujícími dobu, o níž teď byla řeč. Ta výstava se jmenuje „Vstup na vlastní nebezpečí“.