Alena Zemančíková: Mé Sudety

Peter Becher, světlá postava česko-německých kulturních vztahů, oslavil šedesátiny. V jeho knize esejů je text nazvaný Mé Sudety. Je to vtipný a životní zkušeností podložený text o proměně našich vzájemných vztahů, o stereotypech i manipulacích, k nimž na obou stranách dochází.

Česko-německé vztahy nejsou totožné s problematikou sudetských Němců, i když se to tím směrem neustále sklání. Je to proces, jehož vývoj je pomalejší a komplikovanější, než bychom chtěli my, kterým na dobrých vztazích záleží. Sama v těch vztazích - nebo alespoň v jejich stínu - žiji celý život a na sobě ten proces vidím a zaznamenávám.

V česko-německém pohraničí, kde jsem vyrůstala, byl cizinec v 60. letech 20. století exotickou postavou. Že by v tom kraji, odkud se do Německa dohlédlo, člověk Němce běžně potkával, to říci nemůžu.

Po vstupu sovětských tanků v srpnu 1968 přeladila řada lidí v pohraničí na německou televizi. Tato generace ještě uměla německy ze školy v době protektorátu. Německá veřejnoprávní televize byla úžasné médium, její zpravodajství, ale i její dokumentární a dramatická původní tvorba byly skvělé, výborné byly detektivky a koneckonců i zábavné soutěže.

Německá televize nešla - na rozdíl od Svobodné Evropy - v pohraničí rušit a její zpravodajství nám otevíralo oči. Na své straně železné opony jsme viděli, že na druhé straně je slušná, prosperující země.

Zní to sotva uvěřitelně, ale po převratu v roce 1989 ve slavném městě Chebu uměl aktivně německy málokdo.

Začátky vzájemných styků byly podivné - na různá setkání většinou Němci přijeli v plné reprezentaci, v oblecích a s kravatami, a my jsme se dostavovali pozdě, v neúplných sestavách a s neurčitými představami. Dohodnuté věci jsme většinou my, Češi, nedodrželi, anebo jsme je vyplnili jenom tak, aby se neřeklo.

Jednou z významných postav česko-německých akcí v 90. letech, na něž si vzpomínám, byl režisér Dušan Pařízek starší, který řediteli Západočeského divadla v Chebu, svému někdejšímu brněnskému spolužáku Františku Hromadovi, nabídl společné akce podporované nadací Dědictví a budoucnost. Podpora této nadace umožnila Západočeskému divadlu uskutečnit některé inscenace na témata ze společné historie, která by nikdy nemohlo tak dlouho a na tolika místech hrát, kdyby za představení museli žádat honorář. Málokdo, a v česko-německém pohraničí téměř nikdo, nechtěl platit za to, že bude sledovat Odsunuté vzpomínky Aleny Wagnerové nebo Oráče a smrt německy píšícího Jana ze Žatce ve dvojprogramu s Tkadlečkem, jeho českou podobou. Jen díky tomu, že náklady na nastudování těch inscenací a jejich provozování hradila nadace, mohlo s nimi divadlo jezdit do měst a městeček v kraji, kterého se ty příběhy týkaly.

Osob a osobností, obdělávajících pole česko-německých kulturních vztahů, bylo v Chebu, kde jsem v 90. letech žila a pracovala, několik. Mezi ně je třeba zařadit také česko-německý pár manželů Tomaschkeových, kteří založili a do dnešních dnů udrželi festival Mitte Europa, který vnesl hudbu do reprezentativních i zcela zapadlých míst česko-bavorsko-saského příhraničí a každý rok jednu vynikající výstavu v Západočeské galerii v Chebu.

Důležité bylo i to, že se naléhavě a soustavně připomínalo, že německá kultura v Čechách byla i kulturou židovskou. Ohromně na tomto díle zapracovala archivářka a germanistka Jitka Chmelíková, dnes působící v Bruselu, která seznámila veřejnost s židovskými dějinami regionu i města Chebu. A samozřejmě ekologové z chráněných krajinných oblastí se také velice brzy sešli při spolupráci na péči o přírodně jednotná, jen politicky rozdělená území. Postavou, která se k nám vydala po pohraničních vodních tocích poté, co byly odstraněny hraniční zábrany, byl bobr.

Kdybych měla napsat pandán k textu Mé Sudety Petera Bechera, muselo by tam stát, že dost dlouho trvalo, než jsme se sobě předvedli v tom nejhorším, co se o nás dá říci. V různých podobách vyžírkovství, proklouzávání děrami v zákonech a předpisech, v té hrozné posedlosti honitbou a střílením zvěře v Krušných horách, v obchodu drogami, v pašování starožitností a aut i v té nešťastné prostituci. Doufám i zdá se mi, že to nejhorší už máme za sebou.