Alena Zemančíková: Jak si kazit jaro řečmi o ženské otázce

S kamarádem a kolegou si kazíme jaro každodenními řečmi o ženské otázce. Diskusní dobu máme vymezenou délkou cesty od Hlavního nádraží k budově rozhlasu: abychom se mohli hádat, chodíme zadem, přes bleděmodrou postmoderní lávku.

Když v zahrádkách činžáků v ulici u nemocnice kvetl lýkovec a bledule, mluvili jsme o rovných pracovních příležitostech. "Nežeňte se do prací, které vám přinesou starosti a těžkost," říkal kamarád a já na to: "neschovávejte se za ochranářská slova a uvolněte prostor.“

Když se hádáme o stejnou odpovědnost mužů i žen za výchovu, vzdělání a občanský charakter dětí, kvetou už narcisy a labuť na Radbuze snáší vejce do svého veřejností sledovaného hnízda.

Když se korytem Radbuzy valí povodeň, křičí na mě kolega vyčtenou pravdu, že ženy nechtějí a nechápou muže, kterým pro samou starost utekla životní lehkost a šarm. "A těžkomyslné ženy bez půvabu ti na srdci neleží?" křičím já proti staletému kmenu rotujícímu pod jezem u elektrárny. "Nebudu ti říkat nic," uráží se on a já se zalykám: "Říkej, co chceš, ale počítej s odpovědí".

Fatálně se zadrhneme u alimentů, když kvetou růžové sakury. Smířlivě, ale naléhavě vykládám, že nečekané a nežádoucí těhotenství nemá nic společného s morálkou dotyčné ženy, jen s její plodností. Co když se otec dítěte k žádné dohodě nedá přimět, co když se bude donekonečna schovávat za studia a nezaměstnanost, co když si nenajde zaměstnání, z něhož by mu bylo možno exekucí strhnout výživné na dítě, jehož osud mu na srdci neleží? „A jak víš, že ženě osud dítěte na srdci leží, když tohle všechno sama nechá být?" moudře uvažuje můj společník a já jen polykám bezmocí nad bezcitnou mužskou logikou.

Růžové okvětní plátky japonských třešní opadávají, ulicí u nemocnice se brodíme jako o svatbě a kamarád si jeden takový kvítek nese na temeni své hlavy domů.

Bleděmodrou postmoderní lávku dovede můj společník svým rozčileným krokem notně rozhoupat. Já zase z potřeby doteku s diskutovaným problémem, ve snaze po pevném uchopení věci v zápalu debaty stírám špínu ze zábradlí. Když se na křižovatce u nádraží loučíme smířeni, posílám přítele vlakem domů, poznamenaného na tváři plzeňskou šmouhou. Vlak odjíždí, mávám nad jeho názory špinavou rukou.

Ráno se potkáme zase na stejném místě. "Ráda bych ti to trochu usnadnila, ale nemám jak," říkám na dobré ráno. "Rád bych ti imponoval, ale vždycky mi jede ten vlak," říká on a nese do práce svou hlavu plnou mužských starostí: jak udělat..., a dokdy..., kolik to..., proč pořád..., kde na to... nejpozději. Já si nesu do práce své starosti ženské: jak udělat, dokdy, kolik to, proč pořád, kde na to, nejpozději, musím.