Alena Zemančíková: Jak nás hrají děti

Pracovat na základní umělecké škole jako učitel v literárně dramatickém oboru je nepředstavitelně náročné – už jen proto, že na „ZUŠku“ se nedělají žádné talentové zkoušky, přijat je každý, skupiny žáků bývají nesourodé. Učitel má většinou na starosti několik ročníků a každý by se měl vykázat nějakým výsledkem. Znamená to, kromě namáhavé práce v hodinách, stovky hodin četby literatury všeho druhu a veliký vhled do témat a problémů nejmladší generace.

Nejlepší je, když studenti sami s knihou nebo tématem přijdou. Při dramatické výchově vznikne spousta autorských textů, ušitých přímo na míru konkrétnímu souboru.

Studenti, kteří projdou dramatickou výchovou budou mít výhodu

Děti a studenti, kteří takovou školou projdou, pravděpodobně budu lépe mluvit – od slovní zásoby až po artikulaci. Budou míst smysl pro skupinovou práci, zodpovědnost ke společenství, naučí se vnímat děje v prostoru, vytříbí si estetické cítění. Budou umět přijímat kritiku, protože neustále procházejí hodnoceními porot. Naučí se cestovat po vlasti i v cizině, protože různé přehlídky amatérského a studentského divadla se konají na nejrůznějších místech a účast na nich je spojena většinou s dost značným nepohodlím.

S kůží na trh – dětská verze|foto: Tanec Praha

Mnohokrát mě napadlo, že to, co je dobrodružstvím pro studenty, je obětí a velkým nepohodlím pro jejich kantory. To, co už učitelé na základních a středních školách pomalu už nechtějí podstupovat, totiž zodpovědnost za děti na výletě, ručení za jejich zdraví a bezpečnost, to kantoři základních uměleckých škol podstupují naprosto samozřejmě.

Jejich ctižádostí je vést mládež k tomu, aby se vyjadřovala k současnosti, ke svým vlastním záležitostem. A tak jsem vždycky znovu překvapována, čím v daném roce středoškolské děti žijí, co přečetly, v jakých prostředích nacházejí inspiraci.

Studenti letos hráli o divných lidech

Zatímco profesionální divadla ve snaze nedráždit publikum kontroverzními tématy obehrávala univerzální repertoár, studenti z Karlových Varů, Ostrova nad Ohří i třeba z Aše vystihli ve svých divadelních inscenacích povahu i podstatu míst, kde žijí.

A o čem hráli studenti letos? Hodně o divných lidech, o autismu, který je strašným náporem na celou rodinu. O tíživém faktu odlišné sexuální orientace a obtížích, spojených s vlastním i kolektivním přijetím. O nespecifikovaných poruchách, vedoucích k násilí, šikaně i zabití. O zoufalství z potřeby konat dobro a o neschopnosti mít z toho radost, možná i o hledání Boha, určitě o hledání partnera, to u kluků i u holek. O bezradnosti ze sebe samých, outsiderství. O předčasném a nechtěném těhotenství. O nedovolených vztazích, například s ženatými muži. O nemoci a častěji, než bychom čekali, i o smrti.

Dismanův rozhlasový dětský soubor na hradě Lipnice - Zkrocení zlé ženy|foto: Olga Štrejbarová

V očích dětí jsme zřídkakdy moudří a láskyplní

Jak vidí středoškolští studenti ve svých hrách nás, své rodiče? (Podotýkám, že v tomto typu inscenací hrají všechny role herci stejné generace, dospělí většinou nevypomáhají.) Velice zřídkakdy jako moudré a láskyplné lidi. V hereckém ztvárnění svých dětí vycházíme dost nesympaticky, jsme necitelní, agresivní, nespravedliví, nesnesitelní, když křičíme, vyžadujeme a kážeme. Jsme nudní ve svých stereotypních rituálech.

Z hlediska divadelního umění je takové jednoplošné herectví chyba, ale o to snad ani tolik nejde. Oni nás hrají tak, jak nás vidí, jak jim zníme přes zavřené dveře jejich pokojů. Je dobré to vidět.