Alena Zemančíková: Člověk a stroj

19. století je stroji vyděšeno, nadšeno i fascinováno, s parním strojem je spojen samozřejmě rozvoj průmyslu i dopravy, ale rozvíjí se i menší stroje mechanické. Vojta Náprstek pořádá průmyslové výstavy, na nichž jsou představeny i stroje a strojky, které pomáhají ženám v domácnosti a šetří jejich čas, který pak dámy mohou věnovat vzdělávání (a o to šlo Náprstkovi především). Zásadní zásah do pojetí s času a prostoru znamená železnice, která přinesla nutnost jednotného času, rozdělila zeměkouli na časová pásma, spojila dopravní prostředek těsně s cestou, na níž s pohybuje, a učinila cestování nezávislým na přírodě a fyzicky nenáročným. Dnes si už neuvědomujeme, že až do 80. let 19. století mělo každé město svůj lokální čas, že teprve roku 1884 byl zaveden greenwichský čas a doslova celý svět se do konce 19. století systematizoval co do určování času vznikem 24 časových pásem. Neuvědomujeme si, jak stroj dal životu člověka tempo a rytmus, který ho - opět - jak fascinoval, tak děsil.

Psací stroj ovlivnil více chod úřadu než literatury. Jeho vynález je ovšem v některých dílech přímo tematizován - například ve slavném románu Dracula Brama Stokera přepisuje dívka Mína na stroji dopisy svého milého, který je vyslán svým zaměstnavatelem do Transylvánie, aby uzavřel obchod s podivným hrabětem Draculou. Tím, že dívka dopisy přepisuje, aby je zachovala, píše vlastně i samotný román: tento moment se v různých hororově filmových zpracováních ztrácí, ale pro 19. století je důležitý.

Zajímavým způsobem ovlivnila strojová výroba i stavebnictví a architekturu - většina těch ozdob na fasádách domů z té doby byla vyráběna sériově, různé vlysy a plastické prvky na domech z 19. století se dodávaly už hotové, takže reprezentativní vzhled domu nezávisel na originální štukatérské práci a byl tudíž také mnohem finančně dostupnější. Podobně tomu bylo u železných a litinových prefabrikátů - můžeme si jich povšimnout na architektuře lázní a nádraží, ale nejen tam, prefabrikované byly i busty a pomníky, například pomníky císaře Josefa II, odlévané v železárnách v Komárově v Brdech.

Kovová konstrukce nádražní haly|foto: David Koubek

Stroj byl také námětem divadelních kusů, zejména singšpílů, v Nostizově divadle v Praze hrály se tituly jako Elektrizität, Der Telegraph, Der Barometermacher, Der Automat.

A pokud jde o hudbu, pak jde nejen o hrací stroje - to by byla banalita - ale zejména se objevuje zvukový záznam jako další možnost reprodukce vedle fotografie a tisku.

Estetiku tehdejších strojů oceňujeme až mnohem později, i samy stroje si svoji vlastní estetiku teprve hledají: auto zpočátku vypadá jako kočár. Výmluvně je to vidět na výstavě, která je k tématu k vidění v Západočeské galerii a v Západočeském muzeu v Plzni. Tam jsou třeba vystaveny strojařské výkresy z pražské polytechniky, které pro nás mají výtvarné kvality moderního geometrického umění, zatímco tehdy šlo o technickou záležitost. Vznikaly ovšem také nejrůznější alegorické výjevy, nejen strojů, ale i energií jako např. elektřiny nebo páry, a samozřejmě karikatury. Dílem, které přitáhne publikum na výstavu, je jistě obraz Františka Kupky Ocel pije a jeho grafiky, na nichž je dělník jakoby ukřižovaný na ozubeném kole. Zajímavé na těchto dvou grafických listech je to, že na jednom má dělník hlavu bezvládně skloněnou skutečně jako Kristus na kříži, ve druhé verzi se ale dívá směle a hrdě vpřed, i když tělo je stejně přivázané na obrovské ozubené kolo.

Elektrotechnik František Křižík pózuje v červenci 1891 na Letné před prvním elektrickým tramvajovým vozem v českých zemích. |foto: Archiv DPP

A samozřejmě vznikají plakáty, například pro automobilový průmysl.

Plzeň je přímo osobně svázaná s osobou vynálezce inženýra Františka Křižíka, je proto s technikou úzce spjatá a ke svým technickým památkám by se měla více hlásit.

Ještě stále žijeme ve světě, který je svou vnější podobou, ale i svou společenskou organizací, silně ovlivněn 19. stoletím a jeho naprosto převratnými technickými, ekonomickými i sociálními změnami. Člověka to vede nutně k zamyšlení, jak poznamenáváme my svět, v němž aktuálně žijeme, čím je naše doba zásadně nová a převratná. Co po nás zbude v kultuře obecně a v umění zvlášť jako výraz doby, která se z fascinací mechanikou přenesla do prostorů digitálních, nehmatatelných technologií. Jinak řečeno, čím svět obohacujeme a čím ho zamořujeme.