Znáte kdysi velmi vážené řemeslo sladovnické?

Sladovníci v novém kroji. Foto z roku 1932
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Sladovníci v novém kroji. Foto z roku 1932

Patřili k nejváženějším z řemesel. Na jejich zkušenosti a umu byla od pradávna založená výroba a kvalita piva. Řeč je o sladovnících, kteří si své znalosti týkající se péče o slad, předávali z generaci na generaci. Celou řadu náčiní a artefaktů spojených s jejich prací si můžete prohlédnout v Pivovarském muzeu v Plzni, které letos slaví 60. výročí svého založení.

Základní surovinou pro výrobu piva je slad. Připravuje se nejčastěji z ječmene, případně z pšenice. Těmi, kdo z ječmene dokázali připravit slad pro výrobu piva, byli právě sladovníci. Ječmen namáčeli, nechali vyklíčit a sušili, aby ho následně mlynáři mohli na varně namlít a pivo se mohlo vařit. „Sladovník je tedy ten, kdo dělá z ječmene slad. Zatímco sládek už má vytříbený jazýček a kontroluje, že pivo je správně uvařené, že má správnou hořkost, pěnu, barvu a říz“, vysvětluje rozdíl mezi prací sladovníků a sládků Petr Tůma, vedoucí úseku historických řemesel Plzeňského Prazdroje.

Hvozd, náduvník a valach

V Pivovarském muzeu v Plzni dodnes můžete práci plzeňských sladovníků obdivovat. Srdcem Pivovarského muzea je stará sladovna, která je doslova unikátní – vznikla ještě ve středověku a používala se až do roku 1867. Tedy se v ní sladoval slad ještě pro Měšťanský pivovar v Plzni. „V expozici navíc můžete vidět přímo náduvník, což je kamenné koryto, kde se slad máčel, potom jsou tam různé ukázky sladovnických předmětů – např. středověké ferule sladovnického cechu nebo sladovnický kroj. Krásným prostorem je také tzv. hvozd, kde se slad sušil i s jednoduchým topným zařízením zvaným valach. Stěny navíc zdobí sladovnické nářadí – různé lopaty, limpy a podobně“, vypočítává archivářka Jana Domanická z Pivovarského muzea.

Sladovnický kroj – slavnostní uniforma sladovníků

Pivovarské muzeum v Plzni se může také pochlubit tím, že má patrně nejbohatší sbírku velmi málo poznaných sladovnických krojů, resp. slavnostních uniforem této profese. Dochovaly se nejen 3 typy sladovnických krojů (pražský kroj z konce 19. století, plzeňská varianta kroje z 20. let z 20. století a z 30. let 20. století), ale ve sbírkách archivu společnosti Plzeňský Prazdroj i fotografie, kde jsou sladovníci v daných krojích zachyceni při slavnostních příležitostech.

Sladovnická latina

Zajímavá je také sladovnická „latina“ – mluva, kterou sladovníci běžně používali k označování procesů při dělání sladu. Objevují se mezi nimi výrazy jako např. „pukavka“, „mladík“ nebo „stařík“ označující různé fáze naklíčení sladu. I sladovnické příručky obsahují hezká vyjádření - např. „normální mladík voní příjemně po okurkách“ – tedy popis toho, jak by mělo v rané fázi správně vonět naklíčené zrno. O tom, že sladovníci bývali velmi váženými řemeslníky, svědčí další ze zápisů ze sladovnické příručky, který cituje archivářka Jana Domanická: „Vidrování hromady je nejpřednější práce sladovníka, které se lze naučit toliko pilným cvičením. Proto je dobrý sladovník všude vážen a může být právem na své umění hrd.“