Za Rozvadov a zase zpátky

23. červenec 2008

Dnešní fejeton Radka Diestlera "Za Rozvadov a zase zpátky" nás zavede na západní hranici Česka do Rozvadova. Čte Roman Stupka:

Plzeňský kraj, pokud dobře počítám, disponuje osmi hraničními přechody. Mám teď samozřejmě na mysli ty silniční. Každý kraj má jeden přechod, který ty ostatní přečnívá významem, velikostí, víceméně vším. Tím naším je bez debaty Rozvadov.

A snad nepřeháním, když řeknu, že Rozvadov má tento status i v měřítku celorepublikovém. Žádný přechod není tak výrazným symbolem předělu mezi dvěma zeměmi, neřku-li dvěma světy. Slovní spojení "za Rozvadovem" nebo "na západ od Rozvadova" má speciální význam. Za Rozvadovem nebo na západ od Rozvadova se podle mnohých rozkládá svět, velký, rozlehlý a plný možností. Na východ od Rozvadova je podle mnohých Krakonošovo, malé, stísněné a zhusta zaprděné. Za Rozvadovem se lze rozmáchnout, v Krakonošově ne. Obyvatelé jiných regionů by možná vznesli dotaz, oč méně platí řečené pro jejich Dolní Dvořiště, Hatě, Mikulov a já nevím jaký další přechod. Řečené si ale můžeme empiricky ověřit. Vložte si příslušné spojení do googlu a zmáčkněte "prohledat web". Výsledek je dostatečně výmluvný.

Dálnice

Rozvadov si tenhle status vypěstoval za minulé - možná si ten marxistický termín ještě pamatujete - společensko-ekonomické formace. Řečeno jazykem tehdejšího režimu, byl nejzápadnější výspou pevné hráze socialismu a míru: za zdejší celnicí chřestil zbraněmi odporný imperialista, revanšisté v televizních reportážích Cyrila Smolíka zvedali hlavu, nezaměstnanost stoupala a třídní antagonismy se vyostřovaly. Pro poddané doktora Husáka a jeho spřeženců byl ovšem branou do svobodného světa.

Svobodný svět se připomínal artefakty pohozenými po pangejtech kolem silnice E 50, před otevřením dálnice hlavní komunikační tepny mezi Plzní a Rozvadovem. Jako dítě jsem u ní bydlel: pamatuji si, jak jsme v druhé půlce osmdesátých let cestou do Křimic na fotbal sbírávali podél cest plechovky od piva. To počínání se dnes těžko vysvětluje, ale taková piksla od ležáku z akciového pivovaru z Dortmundu, nalezená v roce 1983 za Křimickou ulicí číslo 136 měla kouzlo a příchuť čehosi velmi exotického. A to nám bylo jedenáct a nápoji jsme měli začít holdovat až o mnoho let později.

Pak se pevná hráz zhroutila a svobodný svět přišel až sem. Na silnici u domu, ve kterém jsem bydlel, se na pár let rozestavěly helmbrechtnice, jeden z průvodních jevů přelomové doby. V roce 1994 jsem pak po té silnici vyrazil západním směrem a poprvé okusil, co to obnáší projet Rozvadovem. Už to samozřejmě bylo bez svíravého pocitu, který museli zažívat ti, kteří tudy projížděli před pár lety a čekalo je setkání se socialistickým kerberem na celnici. Přesto byl prožitek při průjezdu obcí výjimečný, na celnici se pořád ještě daly zažít dramatické scény a kulturní šok při průjezdu Waidhausem a Vohenstraussem mocný. To poslední zvlášť vyniklo v době, kdy Rozvadov oněch dní zapisoval se do paměti především prvními stánky činorodého lidu z povodí Mekongu, hampejzy, za kterými se pásly kozy a pytli s vápnem v kostele (opravdu tam byly: v roce 2000 jsem se tam schovával před deštěm).

hranice - od 21. 12. otevřená

Dodnes mi z těch pocitů něco zůstává, když tudy jedu. I když dálnice Rozvadov obkroužila a celnice připomíná ruiny opuštěného dobytkářského města na Divokém Západě. A víc než na cestě tam prožívám mírné vytržení na cestě zpátky. Jezdíme tudy koncem června na festival do jihozápadní Anglie, s pravidelnou zastávkou na poslední, tak trochu rituální oběd na Přimdě. V tu chvíli máme za sebou sto padesát kilometrů z patnácti set. O týden později se obvykle vracíme, máme za sebou třináct set padesát kilometrů jízdy non stop napříč Evropou. Pravidelně u Nabburgu začneme přelaďovat z Antenne Bayern Drei na některou českou vysílačku. Ta se stane první známkou blížící se otčiny, uvítacím výborem, ba co dím, krojovanou dívkou v kroji, s chlebem a solí. Naposledy se jí stala ta, kterou právě posloucháte: a budiž řečeno, že odpolední blok dechové hudby po zpravodajské relaci plné trestné činnosti a Jiřího Čunka naši výpravu citově značně rozkolísal.

Rozvadov pak znamenitě poslouží jako stabilizační prvek: na pumpě si cestovatel koupí kávu neb jinou tekutinu, lačně skočí po denním tisku a když tyto aplikuje, po pěti minutách je zase doma.

autor: Radek Diestler
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.