Včera večer, dnes ráno
Včera večer jsem se rozhodl k něčemu zdánlivě, řekněme až relativně nezodpovědnému. Chceš posluchačům posloužit autentickým prožitkem jarního kuropění, zprostředkovat první pohled z postele, druhý z okna, třetí do vlnovek páry nad šálkem kávy a čtvrtý i další na roztodivné příjemnosti svého dalšího dne, říkal jsem si, udělej to. Jednoduše vstaneš dřív a popíšeš pondělí od rozbřesku tak, jak se narodilo. Jak to rozhodnutí hlava přijala, zřejmě se i těšila a v noci připravovala, protože jsem se vzbudil před pípáním budíku docela sám. Aspoň jsem si to při prvním otevření očí myslel, že to je tvůrčí zápal, co mě žene do bdělosti. No, nebyl. Upřímné to má být, tak pravdu.
První bolest dneška rozhodně nemohu popsat jako bolest tvůrčí, protože když se zablokuje bederní páteř, je to rozhodně jiné, než trauma zablokovaného proudu nápadů. Zdá se vám to možná přízemní starostí, ale cosi fan tutte, takové jsou všechny, - i bolesti. U bolesti zad jde o přízemnost velmi příslovečnou, protože už samotné vstávání proti působícímu tlaku vzduchu je sérií hrdinských činů, když pro úroveň biozátěže nemá ani jedna televizní stanice dost velkou stupnici.
A belhám se dnem dál. Vždycky si člověk může vybrat, říká se, vždycky má volbu lepší a horší. Vybrat si dnes ráno mezi pohledem do zrcadla a pohledem z okna mi ovšem příliš naděje neskýtalo. Normálně začínám zrcadlem, protože pohled z okna většinou ještě může umírnit to zděšení, ale i když se to dnes seběhlo opačně, bylo to jedno. Venku dnes rozhodně nebylo lépe než uvnitř zrcadla, což se mně stane jen opravdu vzácně. Kdyby to v těchto souvislostech nevypadalo podivně, použil bych dokonce výrazu svátečně. Zkusil jsem si představit ty příjemnosti nového dne, ale kromě té páteře, mi selhala i vůle namluvit si jakoukoliv radostnost.
To je ale pro pondělní dávku optimismu posluchačům málo, říkám si, a sahám do balíčku první pomoci, odjišťuji všechny pohodové airbagy a tahám za pojistku padáku. První pomocí je úsměv, zkuste si, airbagy pohotově kvůli případným dalším všednodenním nárazům, padák kvůli zastavení volného pádu nálady. Mojí, vaší. Protože i kdyby vás nakrásně nic nebolelo a dobře jste vyšli i z výstupní kontroly před zrcadlem, podoba dnešního listopadového jara vaši náladu zaskočit mohla. Zvlášť po tom nácviku na léto, jakým jsme prošli koncem minulého týdne.
Ale tak je to nakonec se vším kolem nás i v nás. Ony pondělky jsou vůbec dost přecitlivělým časem. Ale už před osmou to bylo lepší a teď, něco málo po desáté, je ledacos úplně jiné, že? Mlha nahoře, sebevědomí je také výš, vrásek jakoby méně, protože méně času na zrcadlo. Abych pravdu řekl, ani ta záda už nebolí tak, jako ráno v té mlze. Pocit dobře otevřeného padáku, to je recept pro všední den. Jde jen o to, zatáhnout včas za ty šňůry, což je dobré udělat hned po prvních ústrcích pondělí. Ono to jakoby funguje samo, ale všimněte si, že bez člověčího závaží žádný padák neumí plachtit tak krásně a klidně....
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
