V dílně si odpočinu, pochvaluje si Alois Špicl při soustružení dřeva

„Tenhle soustružíček jsem si vyrobil sám,“ říká hrdě u svého stroje, vedle kterého leží hotové výrobky jako misky, hmoždíře s tloukem a dekorativní houbičky. Dnes už je v důchodu, práce se dřevem ho ale doprovázela už od dětství. „Výrazně mě ovlivnil děda. Vídal jsem ho při práci a cítil vůni dřeva a hoblin,“ vzpomíná. Práce se dřevem ho tak přirozeně přitahovala a nyní tráví hodiny v dílně, kde se mu podařilo přenést svou lásku k materiálu do podoby ručně vyráběných předmětů.

Nejvíce ho baví pracovat s dřevem z ovocných stromů, jako jsou švestky, jabloně nebo třešně. „Ze švestky, jabloně, třešně se soustruží dobře,“ říká s úsměvem. Jednu dřevěnou houbičku o výšce asi deset centimetrů zvládne vytvořit zhruba za čtvrt hodiny, ale přiznává, že více času zabere příprava materiálu a jeho uchycení na soustruh. K finálnímu výrobku patří i smirkování a leštění, což dodává předmětu hladkost a jemnost.

V práci nachází klid 

Alois Špicl si práci v dílně nesmírně užívá a nachází v ní klid a odpočinek. „V dílně si odpočinu a uklidním se,“ svěřuje se s úsměvem. Pro něj není soustružení jen řemeslo, ale také cesta k vnitřní pohodě.

Historie soustružení jako řemesla sahá až do starověku. Už kolem roku 1300 př. n. l. ve starověkém Egyptě lidé používali primitivní soustruhy, které byly poháněny ručně. Postupem času se soustružení vyvíjelo a zůstává jednou z klíčových technik při práci s materiály, jako je dřevo, kov nebo plast, ať už pro umělecké, nebo průmyslové účely.