Sáhněte permoníkovi na nos. Možná vás v Dobré Vodě na Vysočině odmění pokladem

Jeden permoník prý totiž kdysi kolem Dobré Vody pod Javořicí chodíval. Měl pořád rýmu, asi jak bydlel ve vlhkých chodbách. Jenže neměl kapesník. A tak chodil a čekal, kdo z lidí mu pomůže. Jednou potkal důvtipného havíře, který mu nos utřel. A přesně v ten den se u Dobré Vody našla stříbrná žíla.

To alespoň říká pověst, která se u malé vesničky nedaleko Telče už dlouhá léta vypráví. Dodnes si můžeme tenhle půvabný příběh připomenout u kostela svatého Jáchyma. Stojí u něj totiž kámen se soškou permoníka.

Nos je na rozdíl od litinové sošky mosazný|foto: Petra Emmerová

„Upravili jsme to, aby ten příběh byl srozumitelný hlavně pro děti. V okolí bývá hodně táborů,“ vypráví Antonín Bártů. Právě on přišel s nápadem postavit na kopečku nad Dobrou Vodou kámen s kovovou soškou permoníka. Píše se u ní: „Kdo nos můj pohladí, celý rok pak svůj na poklady míti bude“.

A nutno poznamenat, že nos už je od lidí toužících po pokladu pořádně osahaný. Původně měl být celý trpaslík bronzový, ale jeho autoři měli strach, že bronz je příliš velké lákadlo pro zloděje, a proto ho raději vyrobili z litiny. Jen ten nos je bronzový.

Antonín Bártů je nejen duchovním otcem permoníka, ale na jeho výrobě se i sám podílel. „Sošku jsme vyškrábali ze sádry, pak nám ji ve slévárnách v Novém Ralsku odlili. V nedalekém kamenolomu v Sumrakově jsme našli vhodný balvan, na kterém dnes permoník stojí.“

Čtěte také

Nejprve těžba, potom zdraví

U Dobré Vody se dolovalo stříbro od středověku, o pár století později tam postavili lázně. Drahé kovy se těžily vodorovně, v šachtách se držela voda, a tak bylo třeba se jí nějak zbavit. Proto majitel panství Jan Jáchym Slavata založil v 17. století na pramenech z chodeb lázně. Podle Antonína Bártů to byly dokonce první lázně na Moravě. Voda byla obohacená stříbrem a podle dobových pramenů pomáhala na revmatismus a návaly mrtvice.

Posezení za kostelem|foto: Petra Emmerová

Kostel svatého Jáchyma je častým turistickým cílem. Děti si osahají nos permoníka, aby měly štěstí na poklady. Dospělí se kochají výhledem a nasávají atmosféru místa. A možná si i oni nenápadně pohladí trpaslíkův nos. Co kdyby na starém příběhu přece jen něco bylo?