Robert Elva Frouz: Tady a teď – to je poměrně řídce navštěvovaná destinace

20. červenec 2018
Ležet v trávě

Umíte odpočívat? Užít si prázdninové okamžiky? Anebo jen utíkáte před povinnostmi, které vás nakonec stejně doběhnou?  Autorem dnešního prázdninového fejetonu je Robert Elva Frouz.

Červenec je v polovině a ze všech stran nás obklopily prázdniny. Mám v živé paměti svůj dětský prožitek takových dnů – jak postupně přestalo být důležité, jestli je úterý nebo sobota, jak čas ztratil svoji tíži, jak dokonce přestal mít jakoukoli váhu. Bylo to osvobozující a uvolňující, jako když v létě skočíte do rybníka, ve kterém je voda tak akorát. Dlouho se mi pak po téhle zkušenosti stýskalo a zdála se nedostupná. Právě jsem ale na jedné prázdninové cestě, která mě k dětskému prožívání vrací. Je to cesta tam, kde jsem. Je to cesta sem.  Cesta do TEĎ A TADY.

TEĎ A TADY leží nedaleko, vlastně na dosah ruky. Stačí se trochu uvolnit, zastavit, nádech a výdech, pořádně se rozhlédnout. Být úplně u toho, co se právě děje: když jdu, tak jít, když ležím, tak ležet, když čtu, tak číst, všechno pozorně a nadoraz. Neutíkat v myšlenkách dopředu ani dozadu, srovnat rytmus dechu a chůze s rytmem času, spřátelit se s každým okamžikem. Taky připustit, že všechno, co pro tuhle chvíli potřebuju, už mám. A že pro nejbližší krok mám světla dost.

Na cestě do TEĎ A TADY hodně pomáhá ticho. Když vystoupím z deště protichůdných informací, který mi neustále padá na hlavu, z laviny podnětů, z vlnobití názorů, a dovolím si jen tak být. Ten déšť, lavina a vlnobití přitom nepřicházejí jenom zvenku. Vidím, jak i ve mně to vře, převaluje se, neodbytně se dělají postoje - a že je k čemu a ke komu! Tohle léto nabízí náš svět tolik podnětů k vytvoření silného názoru, že až hanba mluvit. Není vůbec těžké se naštvat na kdeco a kdekoho. Nezakazuju si to. Při mém letošním prázdninovém putování se mi ale osvědčilo od všeho trochu poodstoupit. Pak se jen tak koukám, neskáču za každou myšlenkou a náladou, které běží okolo, prostě k nim mlčím. Někde v sobě si lehnu do trávy a dívám se na myšlenky jako na oblaka, která mi plují nad hlavou. Nebo někde v sobě vystoupám na horu a dívám se, co všechno se hemží kolem. Nebo si někde v sobě sednu na břeh řeky a pozoruju, čím vším se vlní moje hladina. Jak osvěžující v tom horku!

Najednou zase přestává být důležité, jestli je úterý nebo sobota, tlak času se uvolní, obklopují mě prázdniny. A já jsem s nimi a v nich. Nic nemusím, všechno jenom můžu, jako v dětství na naší šumavské chalupě.

TEĎ A TADY se naštěstí nachází ještě blíž, než v nejbližším okolí. Je tam, kde zrovna jsem. A i tam, kde jste zrovna vy. Kde jsi ty. Vidíte? Vidíš? Jestli ne, zkuste to ještě jednou. Už? No vida!

Jde přitom kupodivu o poměrně řídce navštěvovanou destinaci. Kdekdo totiž jede někam jinam, než kde právě je – a už se moc těší, až tam konečně bude. Přemýšlí, co ho asi čeká, plánuje a představuje si. Zároveň nechává za sebou, k čemu se pak pořád vrací: nedodělky v práci nebo ve škole, nejistotu v účtech nebo ve vztazích, nedotažené osobní projekty. A pak z putování zbude jen těkání. Škoda, v TEĎ A TADY se dá totiž zažít ledacos. Tedy přesněji řečeno – nikde jinde se ve skutečnosti nedá zažít nic. Ono totiž, mezi námi, ono se možná jenom TEĎ A TADY nachází ve skutečnosti… Ale nějak se do toho zamotávám.

Je nejvyšší čas nechat psaní, zvednout se, nadechnout a vydechnout a pokračovat v cestě.

Cože, já už jsem tam? Už jsem tady? Teď? Skvělé! Jsem tady a můžu jít dál. Prázdniny zdaleka nekončí.

Spustit audio
autor: Robert Elva Frouz