Robert Elva Frouz: Modré nebe nad Alpami versus evakuace kvůli tání ledovce

4. říjen 2019
Publicistika

Některé problémy jsou nám tak vzdálené! O to horší je pocit, když jsou najednou na dosah. Robert Elva Frouz se ve fejetonu podělí o svůj zážitek z blízkosti uzavírek kvůli tajícímu alpskému ledovci.

Před pár dny jsme se vrátili z putování francouzskými Alpami. Protože bylo po letní sezóně a zimní se ještě ani nezačala chystat, potkávali jsme jen málo lidí. O to víc jsme mohli vnímat proměny hor. Některé z nich se každý podzim vracejí a není třeba se jimi znepokojovat. Jiné nás ale zneklidnily do hloubky a nadlouho – a o tohle rozechvění se chci podělit.

Počasí bylo na konci září nestálé. Občas se všechno zahalilo do mlhy, občas přišlo jemné mrholení, občas slunce zazářilo z průzračného nebe. V jednom pozdním odpoledni přišel liják. I v něm jsme šli dál a byli jsme bohatě odměněni. Když déšť odešel, zvedly se mraky jako opona a na jejich tmavém pozadí se nad širokým údolím rozsvítila duha.

Nad tím vším se majestátně zvedal čerstvě zasněžený Mont Blanc. Až se nám z té neuvěřitelné krásy tajil dech. Pocit bezpečí, štěstí a naplnění.

Teprve později jsme se dozvěděli, že ve stejnou dobu, kdy jsme v úžasu hleděli na Mont Blanc z francouzské strany, zavírali na jeho italské straně některé silnice a objevovaly se dokonce úvahy o evakuaci - hrozí tam totiž zřícení dlouhodobě tajícího ledovce. Představoval jsem si, co prožívají ti, kterých se to bezprostředně týká. Jaké to asi je, když do krajiny domova vstupuje tak velká nová nejistota. Místní z okolí Courmayeuru by právě v těchto dnech měli asi málo pochopení pro naše dojímání se nad duhou.
Procházeli jsme pak místy, která znám z minulých let - a stav těch ledovců, které jsme měli možnost přímo vidět, způsoboval některým z nás až fyzickou bolest.

Klimatická změna na vlastní oči a kůži a srdce...

Uvědomil jsem si, jak rád bych o téhle odvrácené straně hor vlastně nevěděl. Chtělo by se mi zůstat jen u modrého nebe, čerstvého sněhu a rozklenuté duhy, nebrat na vědomí nic, co narušuje idylu a zářivý obzor.

Všiml jsem si podrážděnosti, se kterou jsem v první chvíli reagoval, když dívka z naší skupiny začala pro mizející led dokonce plakat. Chvíli mě štvala, že je tak emotivní, že se jí dotýká, co stejně nemůže vyřešit. Copak nemůžeme mít pokoj aspoň tady?

Je tak lákavé vytěsnit špatné zprávy a jejich nositele, když si chce člověk zachovat svůj klid! Když je ale optimismus zaplacený ignorováním nepříjemných skutečností, snadno se časem pod jejich tlakem zhroutí a vystřídá ho rezignace nebo dokonce cynismus.

Zaregistroval jsem i opačný sklon – nechat se úplně přemoci pocity zkázy, začít rovnou tonout v bezvýchodnosti a smutku. I to je lákavé. Pokud něco tak jako tak směřuje k neodvratnému konci a my to nijak nemůžeme ovlivnit, není třeba se snažit. Osud se naplňuje vlastní vahou a my jen bezmocně či nostalgicky přihlížíme. Nezbývá, než se pokusit o něco jako mentální emigraci do imaginárních světů nebo se smířit s nutností, bez vyhlídky na změnu se přizpůsobit novým okolnostem. Ledovec prostě roztaje nebo spadne, a co my s tím?

V našem světě to nejsou zdaleka jen ledovce, co taje nebo hrozí zřícením. Mnohé z jistot, které dávaly tvar našim vnitřním i vnějším krajinám, někam zmizelo či mizí. Je to znepokojivé a není divu, když přichází rozechvění. Leckdo tvrdí, že se vlastně nic neděje a zlobí se, když citlivější povahy projevují emoce. Leckdo nechce raději nic vědět. A leckdo tvrdí, že se stejně nedá nic dělat.

Rád bych si i mezi tajícími ledovci a v nejistém světě uchoval naději. Naději, která si dovolí vidět, že ledacos opravdu hrozí zřícením, a nezlobí se proto už předem na posly pravdivých špatných zpráv. Postoj, který nečeká, že všechno dopadne tak, jak si přeji. Moudrost, která pozná, co je přesto stále možné dělat pro změnu k lepšímu. Schopnost vidět, co je v tom všem mým úkolem - a pokojně se ho ujímat.

Prosím, abych přitom nezapomněl, že nebe nad mraky, nad všemi ledovci, vrcholky i údolími je pořád ještě nekonečně hluboké a modré.

autor: Robert Elva Frouz | zdroj: Český rozhlas Plzeň
Spustit audio