Robert Elva Frouz: Chceš-li postavit loď, nauč muže toužit po širém moři

28. září 2018
Hledět na moře

Rádi se v létě u moře oddáváte vlnám a vlnkám? Sledujete obzor, rádi posedáváte na břehu? Mořskou vzpomínkou dnes slaně zavoní fejeton Roberta Elvy Frouze.

Chceš-li postavit loď, nedělej to tak, že svoláš chlapy, aby sehnali dřevo a rozdělíš práci, ale nauč je společně toužit po širém, nekonečném moři.
Antoine de Saint-Exupéry

Byl jsem začátkem září na jednom nádherném ostrově, když se mi tahle Exupéryho rada znova připomněla. Díky vzácné možnosti dlouze sedět na pobřežních kamenech a beze spěchu plavat vydaný vlnám, jsem vnímal, proč asi se v nás touha po širém a nekonečném moři probouzí.

Moře totiž naléhavě mluví, přímo a naráz, ani nepotřebuje slova. My lidé je často potřebujeme, abychom se dorozuměli. Zkusím tedy něco z toho, co moře říkalo, vyjádřit ve větách. Neumím jinak, jsem člověk a obracím se k lidem…

Tak třeba:

Dobrý lodivod na každé z proplouvajících lodí je prozíravý ve volbě cíle plavby i v plánování nejlepší cesty k němu. Je v každém okamžiku na jednom určitém místě – s plnou pozorností k vlně, kterou právě překonává, a k dalším, které přicházejí hned za ní. Je ovšem také připravený citlivě reagovat na změnu podnebí i na nečekané překážky. Zůstává v dotyku s obzorem, který rámuje výhled, s jistotou, že za každým horizontem plavba pokračuje dál a dál.

Když jdeme životem, jsme na tom stejně. Jen nám každodenní usilování o zajištění dobrých vztahů, dobře odvedené práce, dobrého výdělku a dobré pověsti, zkrátka starost o naše živobytí, může bránit ve výhledu.

A nebo:

Hladina je v jednu chvíli klidná, vzápětí se mohou objevit vlnky, vlny, vlnobití. V hlubinách přesto zůstává pořád stejný pokoj, trvání a jemné pohyby. I v těch největších bouřích o tom lodivod smí vědět. Může spustit skutečnou nebo pomyslnou kotvu, odpočinout a načerpat síly.

Také my můžeme, i s námi je ta hloubka, kdykoli, ať už to na hladině našich životů  bouří, nebo naopak prožíváme tíživou nehybnost, nebo vlastně ať žijeme cokoli mezi tím.

A ještě jinak:

Kdo skočí do moře, zjistí rychle, že je potřeba umět v tom plavat, že udržet se nahoře vyžaduje aktivitu. Ovšem když se plavec úplně zklidní a uvolněně se položí na hladinu, nese ho voda sama. Přichází důvěra, že i nad propastnou hloubkou je možné se vznášet.

Plavat sám daleko od břehu je závratné. Je v tom opuštěnost a vydanost, nebezpečí a oddělenost. V tu samou chvíli mě vody spojují se všemi břehy i tím, co je za nimi. Stávám se součástí rozlehlosti, hloubky i výšky, všeho, co je nekonečně větší než já ve své samotě.

Pořád znova a dál se každý den učíme novým tempům i důvěře, že se někdy můžeme nechat jen tak nadnášet, že v tom nejsme sami.

Když se řekne „k moři“, nám Středoevropanům často naskočí „na dovolenou!“ I to sem patří – pláže a slunečníky a zmrzlina. Idylka dovolenkového pobřeží je ale v něčem klamná. V tomtéž moři, na jehož jednom břehu se někdo rekreuje, pravděpodobně někdo právě teď bloudí, bojí se, bojuje o život.

Protiklady se zjevují jako vlny: hledání dobrého záměru i nejlepší cesty k němu, prozíravost i schopnost citlivě reagovat na změny, spočinutí v přítomné chvíli i nekonečný obzor, vlny i hluboký klid, samota i propojení, krása i bolest, uvolněné lenošení i zápas o život – všechno to  známe z našich vnitrozemských dnů, jen moře (a nebo také hory nebo poušť nebo hluboký les nebo hluboké nebe) nám pomáhají lépe uvidět a na vlastní kůži prožít.

Jsem vděčný, že jsem mohl aspoň pár dnů naslouchat, jak se ve mně touha po širém, nekonečném moři znovu probudila. Bude se v nadcházejícím podzimním stmívání hodit – a myslím, že nejenom mně.

Spustit audio
autor: Robert Elva Frouz