Potraviny s nanochemií. Ještě víc chuti, ještě lepší vzhled. A co na to střeva?
Zatímco výrobci některých roušek, dezinfekce, barev, laků nebo třeba tkanin se chlubí tím, že jejich výrobky obsahují nanomateriály, potravinářský průmysl o něčem takovém příliš nemluví. Přitom rozmanitých typů nanočástic je v potravinách možná víc, než byste čekali. Mimo jiné v kojenecké výživě nebo ve snídaňových cereáliích.
Přestože se nanoformy některých přídatných látek začaly používat nejpozději koncem 90. let minulého století, zatím jejich výskyt v potravinách není speciálně regulován. Několik zemí na světě se alespoň pokouší systematicky shromažďovat údaje o použití nanoingrediencí v potravinářství, aby bylo možné vyhodnocovat jejich případná zdravotní rizika.Výrobci přidávají nanomateriály do potravin hlavně proto, aby úpravou struktury, barvy nebo textury zlepšili jejich vzhled a chuť. Jedná se přitom například o oxid křemičitý (E551) nebo fosforečnan vápenatý (E341iii). Nanočástice se do potravin mohou dostávat také z obalových materiálů, např. z antibakteriální úpravy zajišťované nanostříbrem. Stejně tak může jít o aditiva s výživovou funkcí, jako je například uhličitan vápenatý (E170), který se přidává do kojenecké výživy kvůli zvýšení obsahu vápníku.
Co se rozumí tím, když je něco „nano“?
Předpona nano- se v souvislosti s výrobky začala užívat v případě, kdy v nich jsou použity materiály o rozměrech menších než 1 mikrometr, tedy v řádech nanometrů. Pro srovnání: lidský vlas má průměr asi 50 až 70 mikrometrů. Nicméně v případě potravin se za nanomateriály označují obvykle částice o velikosti 1 a 100 nanometrů.
„Nano“ od dětské výživy až po mražené pečivo
Podle zkoumání francouzské agentury ANSAS bylo v potravinách prokázáno minimálně 7 ingrediencí, které jsou přidávány do potravin v nanoformě. Jedná se o uhličitan vápenatý, oxid titaničitý, oxidy a hydroxidy železa, křemičitan vápenatý, fosforečnan vápenatý, oxid křemičitý a kompozitní sloučeniny). U dalších 30 chemikálií je podle ANSAS podezření na jejich obsah v potravinách. Jedná se například o sodné, draselné či vápenaté soli mastných kyselin, hliník, stříbro, zlato atd.
Agentura ANSAS v potravinářských databázích našla téměř 900 potravinářských výrobků, které obsahovaly alespoň jednu přísadu klasifikovanou jako nanomateriál.
Možná vás překvapí, že nejčastěji se nanochemikálie vyskytovaly v dětské výživě, následovaly cukrovinky, snídaňové cereálie, cereální tyčinky, mražené pečivo a dezerty.
Mohou nanomateriály v potravinách měnit mikrobiom?
V únoru letošního roku zveřejnila skupina kanadských odborníků přehledový vědecký článek, který shrnuje dostupné studie o možném vlivu nanomateriálů v potravinách na střevní mikrobiom a zažívací ústrojí. Doposud provedené pokusy na zvířatech naznačují, že nanočástice stříbra a oxidů titaničitého, zinečnatého nebo křemičitého mohou mít vliv jak na složení mikrobů žijících ve střevě, tak na samotnou stěnu zažívacího ústrojí. To by podle autorů analýzy mohlo přispívat ke vzniku některých zánětlivých onemocnění.
Nicméně upozorňují na skutečnost, že výsledky některých studií jsou ve vzájemném konfliktu, a také zatím není jasné, jakými mechanismy by pozorované změny mohly být vyvolány. Proto doporučují další systematický výzkum, který by měl mimo jiné brát v potaz, že v reálném životě jsou lidé vystaveni kombinaci různých typů nanočástic najednou.
Co je to mikrobiom?
Pod pojmem lidský mikrobiom se obvykle rozumí veškeré mikroorganismy sídlící na povrchu nebo uvnitř lidského těla. Mnohdy se ale tímto termínem označují hlavně bakterie sídlící v lidském střevě, ačkoli složení mikroorganismů je mnohem pestřejší a kromě bakterií zahrnuje také kvasinky, plísně, viry a další druhy organismů. Navíc se nevyskytují jen ve střevech, ale také v dalších částech zažívacího ústroji, na kůži, genitáliích atd. Někdy se dokonce mikrobiom označuje za specifický orgán lidského těla, jehož význam medicína teprve začíná systematicky studovat a chápat.
Zkušenosti z Francie: Dočasný zákaz oxidu titaničitého v potravinách
Podle zkoumání francouzské agentury pro bezpečnosti potravin (ANSAS) mají sice výrobci, dovozci a distributoři potravin ve Francii povinnost hlásit do registru použití nanočástic, pokud jejich množství v potravinách za rok překročí určité množství, nicméně identifikace nanomateriálů v potravinách a jejich vysledování jsou zatím nedostatečné.
Čtěte také
Francouzský Národní institut pro zemědělský výzkum (INRA) v roce 2017 zveřejnil výsledky výzkumu na zvířatech, který naznačil možné nepříznivé vlivy oxidu titaničitého (včetně nanočástic) ve formě změn imunitního systému a sliznice střeva. Následně francouzské úřady rozhodly pozastavit používání oxidu titaničitého ve všech potravinách s platností od 1. ledna 2020 a agentura ANSES doporučila provedení dalších výzkumů, aby byly varovné výsledky potvrzeny, nebo vyvráceny.
Nanostříbro? Raději ne
Čtěte také
Nanostříbro se ve formě tzv. koloidního stříbra v minulosti legálně prodávalo jako potravinový doplněk. Nicméně jeho údajné léčebné účinky při vnitřním užití nebyly prokázány klinickými studiemi a vzhledem k zdravotním rizikům byl v celé Evropské unii přijat zákaz vnitřního užívání koloidního stříbra. Německý Spolkový institut pro hodnocení rizik (BfR) uvádí, že nebyla dostatečně prozkoumána dlouhodobější rizika nanostříbra, jako např. vliv na mikrobiom. A podle názoru BfR by se mělo zabránit užívání nanostříbra v potravinách a ve spotřebním zboží do doby, než dostatečná vědecká data umožní vyhodnotit zdravotní rizika pro spotřebitele.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
