Petr Holub: Češi dostali strach z budoucnosti
Někdy je na tom člověk, případně celá společnost tak dobře, že se zajímá i o to, jak bude v nadcházejícím čase, za týden, za měsíc, nebo i za rok. To je aktuální případ České republiky.
V uplynulých letech zažila období prosperity, a nejdůležitější byly spory o tom, jak se na jejích přednostech budou lidé podílet.
Evropa vstala z popela. Historik Jarausch vidí její budoucnost optimističtěji než média
Německo-americký historik Konrad Jarausch nedávno vydal rozsáhlou publikaci s názvem Ven z popela: Nové dějiny Evropy 20. století. Obsah knihy se pohybuje mezi vzestupem a zánikem, mezi násilím a usmířením na starém kontinentu, přičemž právě tyto korelace pomáhají vysvětlit dnešní rozdíly mezi Evropou a Spojenými státy.
Nedávno byly publikovány informace, které jsou svědectvím o tom, jaká je mezi lidmi nálada. Nejdříve Český statistický úřad potvrdil, že se mírně ochlazuje podnikatelský optimismus, zvláště v průmyslu, v zásadě ale zůstává na úrovni posledních pěti let.
K tomu dodal, že důvěra spotřebitelů v ekonomiku zůstává i nadále vysoká, víceméně nejvyšší v historii. Tento výzkum nepřekvapil, protože kopíruje obdobná data z Německa.
Pak publikovala agentura Median údaje o popularitě politických stran. Výsledky se dají použít jako doklad nehybnosti, určitého druhu politického bezvětří. Všech devět stran, které se na podzim roku 2017 dostaly do sněmovny, disponuje stále zhruba stejnou podporou. O něco lépe na tom jsou díky opoziční roli ODS a Piráti.
Vzít věci do vlastních rukou
Zemi čeká chmurná budoucnost. Pařížská dohoda klimatické problémy nevyřeší, varují vědci
Jestli se výrazně neomezí emise skleníkových plynů, bude lidstvo brzy čelit až šesti přírodním katastrofám najednou. Varuje před tím nejnovější vědecká studie, kterou cituje indický ekologický server Down To Earth.
V časech nehybnosti vznikají otázky, ze kterých ta nejnaléhavější zní, jak dlouho ještě může takový poklid vydržet. Česko je maloměstská společnost, která si vždycky žila trochu nad poměry, protože si skoro každý mohl pořídit vlastní domek.
Dobře přitom věděl, že musí domek vlastními silami neustále zvelebovat a opravovat, nebo mu za čas spadne na hlavu a především ho nepředá potomkům v dobrém stavu.
Pro takové lidi je vývoj posledních let něčím na pováženou. V období krize, tedy v těžkých časech před rokem 2013, se každý musel hodně snažit, aby nějak přežil, teď však jde všechno samo. Není tedy daleko okamžik, že se něco porouchá – nejpravděpodobněji přijde další krize.
Jan Klesla: Jaká bude naše budoucnost bez práce?
Desetimilionový americký stát Michigan má s Českem minimálně jednu věc společnou: jeho ekonomika je továrnou na auta.
Obavy z budoucnosti vznikají v celé Evropě, Češi jsou však podle posledního Eurobarometru, který měří náladu v celé unii, v tomto směru nejvíc skeptičtí. Počet lidí, kteří se obávají, že se v nadcházejícím roce poměry zhorší, vyrostl víc kdekoli jinde, víc než v zemích, kde jsou nejisté poměry, nebo kde je prosperita tak vysoko, že těžko může být lépe.
Skepse je pochopitelná vzhledem k životní zkušenosti Čechů. Společnost dnes nenabízí víc než růst spotřeby, o rozvojových ekonomických projektech nemůže být řeč. Víme, že leccos není v pořádku včetně dopravy, dostupnosti bydlení, dluhových pastí, důchodů pro příští generace – a nikdo s tím nic nedělá. Jako bychom žili z podstaty a namísto nutné opravy střechy trávili čas v nákupních centrech.
Další hluboká krize nemusí nutně přijít a nadále můžeme žít zhruba stejným způsobem jako v posledních letech. Pocit, že už to takhle dál nejde, lze ale označit za správný.
Nespokojenosti a obav je dobré využít a metaforicky řečeno, vzít věci do vlastních rukou. Především to platí v osobním životě, kdy je možné negativním zmenám předejít nějakou soukormou, třeba ekonomickou aktivitou, ovšem také v politice je třeba se poohlédnout, co je možné zlepšit a kdo může tuto pozitivní změnu přinést.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
