Osmnáctiletý Ladislav: Na vozíček mě dostal zánět míchy, teď se snažím žít sportem. Pomáhá mu Centrum Paraple

„Zkusím štěstí, jestli ten koš trefím na první pokus,“ směje se Láďa v areálu pražského Jedličkova ústavu, kde je i hřiště na basketbal. Levou rukou ovládá vozík, pravou při jízdě dribluje nebo si basketbalový míč přidržuje na klíně.

Na vozíku hraje aktivně vedle basketbalu i florbal, dokáže na něm seskákat obrubníky i několik schodů a ukazuje také točení na zadních kolech.

Triky na vozíčku už od spinálky

„Točím se takhle dokola a už to zvládám i jednou rukou. Jak dlouho jsem se to učil? Začal jsem už v Motole na spinálce, kde na mě všichni koukali. Jak ale říkám – vozíčkář není vozíčkář, pokud neumí jezdit po zadních,“ usmívá se osmnáctiletý Ladislav.

Čtěte také

V práci si připadám jako slon v porcelánu. Zvlášť když vrchní přejedu nohu vozíkem, směje se zdravotní sestra, která prodělala ischemii míchy

Naráží na rok 2021, kdy se dostal na spinální jednotku, tedy na vysoce specializované pracoviště zaměřující se na pacienty s poraněním míchy.

„14. června 2021 jsem ráno odešel do školy, bylo pandemické období, tak mě tam otestovali na covid a pak mi najednou bylo špatně od žaludku, tak jsem šel domů,“ začíná vyprávění Ladislav. Tehdy chodil do 8. třídy základní školy, bylo mu 14 let. „Lehl jsem si do postele s bolestmi a najednou mě začalo brnět celé tělo. Začalo to od nohou, postupovalo to nahoru. Během hodiny jsem ochrnul a už jsem letěl vrtulníkem.“ Lékaři to přisuzují autoimunitnímu zánětu míchy, který mohl vzniknout v důsledku virové infekce nebo selhání imunitního systému.

„Z toho dne si až na vrtulník moc nepamatuji. Mám jen střípky. Třeba, že mi v nemocnici nabídli oběd. Byl to guláš, který jsem odmítl. Byl jsem pak i na umělé výživě. Nemohl jsem polykat, začínal jsem na fakt droboučkých kouscích jídla,“ vzpomíná na dobu před čtyřmi roky Ladislav Slapnička. „Ruce se podařilo zachránit. O nohách vím, ale necítím je. Cítím jen malíček na levé noze.“

Začátky na vozíku

V začátcích Láďovi psychicky pomáhala rodina a kamarádi. Výraznou roli sehrálo i Centrum Paraple.

Čtěte také

Poškození míchy je obrovským zásahem do života. Změní vám ho ze dne na den a vše se učíte znovu, popisuje ředitel Centra Paraple

„V Parapleti jsem byl snad už na pěti pobytech. Během toho prvního jsem řešil nastavení vozíku, abych správně seděl. Také fyzioterapii a další věci typu škola, auto. Prostě obecně postup v tom mladém životě, abych dal ten začátek bez starostí,“ chválí Láďa obecně prospěšnou společnost založenou v roce 1994 Zdeňkem Svěrákem a Svazem paraplegiků.

Ladislav by sám chtěl do budoucna fungovat jako peer mentor, na střední škole Jedličkova ústavu studuje prvním rokem sociální činnost. „Chtěl bych pomáhat lidem, a to nejlépe po poškození míchy.“

Auto jako svoboda

V týdnu bydlí středoškolák na internátu bezbariérového Jedličkova ústavu, na víkendy jezdí domů do Mostu. Od loňského prosince má řidičský průkaz, tak se na zápasy nebo právě za rodinou vozí sám. „Strašně mě to řízení baví a miluji na tom tu svobodu, že na nikom nejsem závislý. Dřív mě vozil do školy táta a teďka už jezdím sólo,“ pochvaluje si Ladislav, který za dva měsíce najel už skoro pět tisíc kilometrů.

Středoškolák má od loňského prosince řidičský průkaz|foto:Veronika Hlaváčová, Český rozhlas

Na autě má nálepku, že řízení funguje na ruční ovládání. Za sklem pak září parkovací kartička ZTP s modrobílým logem invalidy. I tak ale čas od času narazí na situaci, kdy se k místu řidiče kvůli malému rozestupu mezi auty nedostane.

„Zrovna teď tady vidíte častý problém. Auto vedle mě zaparkovalo blízko a já tam vozíkem neprojedu. Mám možnost buď počkat na toho řidiče, nebo si k volantu přelezu přes spolujezdce a počkám na nějakého kolemjdoucího, který by mi dal do auta vozík,“ popisuje.

Ladislav si taky všímá údajných bezbariérových míst, kde ale narazí na překážky. „Třeba někdy v hotelu napíší, že je bezbariérový, a pak mířím k výtahu, u kterého je ale několik schodů.“

Čtěte také

Po letech na vozíku ujde 100 metrů o berlích. Neurostimulace míchy může být velkou nadějí pro další pacienty s porušenou míchou

‚Snažím se na sobě makat‘

V týdnu má vedle školy Ladislav i řadu aktivit. „Chodím na fyzioterapie, do posilovny, mám dvakrát do týdne tréninky. Basketu se věnuji aktivně rok. Florbal jsem hrál i před nemocí. Snažím se na sobě makat. Vlastně tím sportem teď žiji,“ vysvětluje s basketbalovým míčem v ruce student.

Je rád, že mu ruce fungují. „V rámci zánětu míchy jsem mohl skončit celý ochrnutý. Postupovalo to od nohou nahoru, pak to vzalo i ruce, ale naštěstí se vše včas zachytilo.“ Pomohly kortikoidy a čištění krve přes metodu takzvané plazmaferézy.

„Dřív jsem se bavil s hodně lidmi a teď jsem v kontaktu jen s těmi, kteří mě přijímají takového, jaký jsem. A je jich dost. Jsem za to vděčný. Hlavně to jsou kluci z Mostu a samozřejmě rodina,“ usmívá se Láďa, který chce žít plnohodnotný život.