Nežádoucí účinky očkování. Jak se sledují a vyhodnocují?
Nemusela ani přijít pandemie koronaviru, aby se očkování jako prevence nemocí stalo předmětem bouřlivých debat v rámci jedné rodiny. Stačí, aby rodiče a prarodiče měli odlišný názor na očkování dítěte, a konflikt je na světě. Za nedůvěrou k vakcinaci přitom často stojí obava z nežádoucích účinků.
Smyslem očkování je ochránit lidi před takovými infekčními nemocemi, které je obtížné léčit a které mají vysokou smrtnost nebo značné riziko vážných následků v případě prodělání choroby. Principem očkování je to, že organismus člověka získá specifickou imunitu vůči určitému antigenu nebo organismu. Laicky řečeno bychom po očkování už danou nemocí buď vůbec neměli onemocnět, nebo by případný průběh nemoci měl být podstatně mírnější.
Očkování povinná i doporučená
Ze zákona jsou během prvního roku života povinná očkování proti záškrtu, černému kašli, dětské obrně, žloutence typu B, hemofilu B a tetanu. Později pak očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám. V minulosti se v Česku plošně očkovalo také proti tuberkulóze, nicméně dnes je toto očkování povinné jen pro rizikové novorozence. Míra rizika se zjišťuje už v porodnici formou dotazníku. Povinné očkování se týká dětí, jejichž rodič nebo sourozenec (případně člen domácnosti) měl nebo má aktivní tuberkulózu, nebo pokud pobýval déle než 3 měsíce v zemi s vysokým výskytem této nemoci.
Kořeny očkování
Počátky očkování sahají do 18. století, kdy se zjistilo, že dojičky krav vystavené tzv. kravským neštovicím neonemocněly velmi nebezpečnými pravými nebo též černými neštovicemi (variolou). Lidé se proto záměrně infikovali látkou z boláků kravských neštovic, a tím se chránili proti smrtelným pravým neštovicím. Později byla vyvinuta speciální vakcína, díky které se v roce 1977 podařilo černé neštovice jako první infekční nemoc celosvětově vymýtit. Nicméně nám dodnes zůstaly pojmy vakcína a vakcinace, které jsou odvozeny od latinského pojmenování pro krávu (vacca), jež poskytla předchůdkyni moderních očkovacích látek.
Rodičům je doporučováno očkování kojenců proti pneumokokům a proti rotavirovým gastroenteritidám. Nepovinné, ale možné je také očkování proti meningokokům.
Později v dětství je pak doporučována vakcína proti lidským papilomavirům (HPV), které jsou považovány za jednu významných příčin pozdější rakoviny děložního čípku. Dobrovolná jsou například očkování proti klíšťaty přenášenému virovému zánětu mozku (klíšťová encefalitida) nebo proti sezónní chřipce.
Jaké nežádoucí účinky očkování jsou hlášeny nejčastěji?
Vůbec nejčastějším nežádoucím účinkem je místní reakce jako začervenání, edém, bolestivost. Dále se jedná o zvýšenou teplotu nebo horečku, pláč nebo plačtivost, zažívací potíže, mrzutost, podrážděnost nebo nervozitu, nespavost (nebo naopak únavu) či vyrážku.
Jako „velmi časté“ se označují takové nežádoucí účinky, které se vyskytují u každé desáté aplikace vakcíny. Jako „časté“ nežádoucí účinky se označují ty, které postihují jednoho očkovaného ze sta. „Méně časté“ nežádoucí účinky postihují jednoho ze sta až jednoho z tisíce, „vzácné“ se vyskytují v jednom případě z tisíce až z deseti tisíc a „velmi vzácné“ méně než v jednom případě z 10 000 podání očkovací látky.
Kam a jak nežádoucí účinek očkování hlásit?
V České republice hlášení o nežádoucích účincích očkování sbírá Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL). Hlášení je možné podat písemně, e-mailem i telefonicky. Písemně je možné nežádoucí účinky hlásit na adresu: Státní ústav pro kontrolu léčiv. Oddělení farmakovigilance, Šrobárova 48, 100 41 Praha 10. E-mailem na adresu: farmakovigilance@sukl.cz. Telefonicky na čísla: 272 185 322 nebo 272 185 885.
Podobně jako v případě léků je každé hlášené podezření na nežádoucí účinek zaevidováno pod jedinečným identifikačním číslem a zařazeno do databáze nežádoucích účinků. Česká databáze je navíc propojena evropskou a s databází Světové zdravotnické organizace. Shromážděná hlášení vyhodnocují experti a identifikuje případné rizikové faktory.
Jak se liší posuzování nežádoucích účinků léků a vakcín?
Základní rozdíl spočívá v tom, že léky užívají už nemocní lidé k tomu, aby potlačili příčinu nebo projev nemoci. V mnoha případech léky mohou rozhodovat o životě nebo smrti, a proto jsou i drastické nežádoucí účinky jako třeba vypadání vlasů v případě chemoterapie onkologicky nemocných akceptovány.
V případě očkování jde ale o masové podávání preparátu jako prevence zdravé populaci, navíc z velké části dětem. Proto jsou požadavky na bezpečnost očkovacích látek podstatně přísnější. Povinnost hlásit nežádoucí účinky jako závažné se proto v případě vakcín vztahuje například i na horečku nebo na lokální reakci v místě očkování.
Kdo hlášení podává a kolik jich za rok bývá?
Povinnost hlášení závažných nežádoucích účinků očkování mají zdravotničtí pracovníci. Ale právo ohlásit jakékoli účinky mají jak pacient, tak rodič, příbuzný nebo jiná blízká osoba.
Za rok 2019 eviduje Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) 689 hlášení podezření na nežádoucí účinek očkování. Podle statistiky SÚKL přitom počet hlášení v posledních letech klesá, neboť v roce 2015 přišlo 1156 hlášení a třeba v roce 2018 jich bylo 815. Více než dvě třetiny hlášení zaslali zdravotníci, pouze 214 jich přišlo od pacientů nebo jejich blízkých. Z nich pak 13 hlášení bylo plně ověřeno, tedy lékař potvrdil všechny reakce uváděné v hlášení laikem.
Nejvíce došlých hlášení se týká podání tzv. hexavakcín (188), vakcín proti spalničkám a příušnicím (117) a vakcín proti záškrtu, tetanu a černému kašli (116). Očkování proti pneumokokovým infekcím se týkalo 63 hlášení, vakcínám proti meningokokovým infekcím 43 hlášení a očkování proti tetanu 40 hlášení. Nicméně SÚKL upozorňuje, že skutečný výskyt nežádoucích účinků, zvláště těch očekávaných se může od počtu odeslaných hlášení podstatně lišit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
