Někde chybí, někde přebývá...

25. červenec 2002

Co znám, a pamatuji si těch strojků za posledních čtyřicet let života dost, tak nějaké velké inovaci sešívačky opravdu nepodlehly. Ano, kancelářské sešívačky na papíry. Velmi jednoduchý princip, kdy se stisknutím raménka plného sponek ke spodní části jedna sponka oddělí, prošije k sešití určené papíry a o spodní matrici se její konce ohnou tak, že se to celé už na věky může jmenovat ad acta. Když to chcete rozešít a nemáte dost vápníku, ulomíte si nehet. Ale to nechci probírat, ostatně sešívat se mají jen ty papíry, které už nikdo nikdy jednotlivě nebude číst. Na sešívačkách je zajímavé to, že naprosto jistě je zrovna ta, kterou potřebuji já, prázdná, bez sponek. Doplňuje se snadno, těch čtyřicet let, co je pozoruji, pořád stejně. A zde je ten úrazový kámen, domnívá se ve svém fejetonu Jiří Tomáš Blažek...

....Co je mám v merku, vyrábí se sponky pro sešívačky, jinak řečené žrádlo, v takových sloupcích, které se celé vloží do strojku. Celé ale ne, to je to, vždycky kousek zbude. U některého typu pár milimetrů, u většiny takový centimetr a víc. Navykle, za čtyřicet let si zvyknete, ulomíte ten přebytek a vrátíte do krabičky. Už vás ani nenapadne se nad tím pozastavit; ulomíte, možná se maličko rituálně podivíte, ale to je vše. Když spotřebujete všechny sloupky toho sponkového žrádla, dojde u šetrnějších k tomu, že postupně, metodou trpělivého skládání do žádané délky sloupku, skutečně spotřebují všechny zbytečky. Častější však je ten případ, že se v psacím stole ony zbytky hromadí a potom vyhodí. Ono je to totiž dost záludné, dávat tam ty kousky, protože se velmi často zaseknou, některé dokonce zašprajcují tak, že porouchají celý strojek a váš čas. Je zajímavé všimnout si toho, že teprve jednotlivé kousky a docela osamělé sponky najdou sílu k odmítnutí jinak povinné deformace v celku fronty. Jako u lidí, říkám si.

Že to jde vyřešit jednoduše tak, že se upraví délka sloupku sponek tak, aby odpovídala velikosti hladu sešívačky, to je jasné vám i mně, to není divné. Divné je to, že to už čtyřicet let nenapadlo výrobce, který možná dělá strojek i sponky, to je tuze divné. Možná jsou dva, možná i tři, ale domluvit se na tom už mohli,že? Já ji nepotřebuji tak často, sešívačku. Papíry odevzdávám nesešité, což je částečně i výrazem obav z toho, že právě dojde to žrádlo. Vždycky jsem se naštval tak, že by mě ani nenapadlo to ještě popisovat a mluvím o tom jen proto, že se to v těch posledních čtyřiceti letech naposledy nestalo mně a pouze jsem svědčil té neradosti.

Logo

A také mně napadlo, že podobně jsme se chovali a chováme například ke svobodě. Ulomili jsme si takový ten potřebný kousek těch nejpotřebnějších sponek svobody, jako svobodu slova, pohybu a ležení. Odpovědnost a samostatnost, nebo vlastní názor, to většinou skončí jako ten přebytek v krabičce, odkud se už nebere, protože jednotlivé sponky se, jak víme, často zašprajcují, čímž by mohly zničit strojek a náš čas. Přesto ale tvrdím, že žrádlo do sešívaček by se mělo vyrábět jaksi na míru. Možná je ta podobnost čistě náhodná. I když s tím žrádlem na míru? No, psi už to tak mají.

Spustit audio