Lovit jde i bezpečí

18. duben 2003
Publicistika

Lovit můžeme i klid a bezpečí. Dokonce velmi náročnou loveckou disciplínou se lov na klid stává a není se co a čemu v tomto světě divit. Patřím mezi jen ty málo úspěšné lovce, klidu si ulovím jenom nepatrně. A když už ano, trofeje nemůžu ukazovat, neb klid a bezpečí a pohoda a usebrání nejsou považovány za efektní exponáty pro výstavy jako třeba čtrnácteráci. A jelikož čtrnáctero klidných dnů v řadě nemohu ulovit i kdybych se zbytek roku honil na honech za nimi sebevíc, nevystavuji, protože vystavovat vyhublé dvoudenní mládě je směšné. Navíc to nejsou dny ulovené, ale utržené, utržené na pomezí krádeže. Přesto ale, když ulovím dva dny, připadám si jako vítěz, jako lovící stratég, skoro jako Hubert, jako Diana...začíná fejeton Jiřího Tomáše Blažka...

A tam mě to napadlo, na schůzce s bohyní lovu, v Jeseníkách. A nejraději bych to rukou sepsal na ruční papír, co dělají v těch Velkých Losinách hned za kloboukem pantáty Praděda. To bych ovšem nesměl být na lovu klidu a bezpečí, na lovu volna až bolavého leností, na čekané na vnitřní mír, abych si mohl tak rukodělný luxus dovolit. Na ruční papír rukou psát zdálo se mi tam časově příliš utrácivé. Přiznávám to, ale zároveň si přeji, abych jednou, v loveckém důchodu, měl na pomalou ruční práci dost času.

Logo

I vy jste si museli všimnout protimluvu; lovím čas klidu a tak si nemohu dovolit klidnější technologii všedna. Fakt nemohu. Takto se honíme v honitbách rychloprocesorů světa, takto krademe chvíle, takto zdálky mluvíme o technice Hubertově a světle mezi parohy jeho a našeho jelena. V Jeseníkách potkáte Dianu právě u těch Losin, co se ve zdejších kopcích velkými opravdu nezdají. Pohodou ano. A hledám-li vrchol poklidného zastavení, tak mluvím o Dianě, když vůbec není důležité, že se tak jmenuje krásný a klidný hotel. Je to zastávka, v našem jazyce řečeno, přestávka, co má schopnost se tvářit jako konečná. V hale tam keramicky glazurově posedává bohyně lovu, Diana. A zastavila mně, poučila o chvatu a jeho trapnosti. A jak je ukrutné štvát sebe a ostatní, jak je slepý ten běh s velmi omezeně, byť přesně zacílenou muškou. Přesně takto a na jídlo zacílen jsem tudy chvátal a ta paní z páleného střepu mě přinutila zdvihnout oči a rozostřit hlad žaludku na hlad očí a duše. A další protimluv; zastyděl jsem se, ale spokojeně jsem se zastyděl, protože jestliže jsem ještě schopen vnímat periférii svého vidění, nejsem stroj.

A nejsem na tom tak zle, říkám si, když mně k tomu přinutí nějaká Diana, notabene ženská, i když lovecky boží. Ono ale mít to božské připomenutí Diany s připomínkou a vysvětlivkou svatého Huberta a zároveň to celé pradědovsky omoudřené, to je jiné. A trofejní paráda to je. A když si teď doma zacílím na něco příliš ostře tak, že duše i já vidíme všechno ostatní rozmazaně, zdvihnu oči a uvidím keramicky věčnou Dianu z Jeseníků. Ona vás neloví, řekl jsem; říká vám tím klidem, co se lovit vyplatí a co je jen na chvíli. Čtrnácteráky můžete sice vystavovat, ale nejde je brát všude s sebou. Dianu s jejím klidem bezpečně ano.

Logo
Spustit audio