Literární zpověď, nebo hra na autofikci? Karty jsou v románu Petry Hůlové rozdány na obě strany
Petra Hůlová sice patří na české literární scéně k etablovaným autorkám, na rozdíl od řady obdobně úspěšných literátek však nepřestává ve své tvorbě i veřejných projevech nadále hledat, riskovat a také provokovat. Stačí se ohlédnout za autorčinými aktivitami v posledním roce – třeba její povídkou Na co nepřišla řeč, v níž vykreslila ukrajinské uprchlíky v překvapivě kritickém světle, jejími břitkými sloupky pro web iLiteratura.cz a účinkováním na loňském Sjezdu spisovatelů.
A ve stejném duchu se nese i nový román Petry Hůlové s názvem Nejvyšší karta, který nakladatelství Argo vydává v rámci březnového Velkého knižního čtvrtka. Třiačtyřicetiletá autorka se jím po próze Liščí oči – nepříliš zdařilém pokusu o angažovanou knihu pro mládež – vrací k beletrii pro dospělé čtenáře, které se snaží navnadit mimo jiné zdáním výrazné autobiografičnosti svého díla. Protagonistkou prózy čítající necelých dvě stě stran je totiž dvaapadesátiletá úspěšná spisovatelka Sylvie Novak, které právě vyšel svazek feministických esejů. Stárnoucí literátka a intelektuálka ovšem zjišťuje, že akademické debaty o genderové tematice jsou její vlastní životní realitě na hony vzdáleny.
Věk není jenom číslo
Nadmíru realisticky, ba místy až naturalisticky působí portrét hrdinky jako ženy zaskočené náhlým příchodem stáří. Právě stárnutí je podle protagonistky románu třetí příčinou genderové tragédie – vedle ženské znásilnitelnosti a údělu či daru početí. A tak čím více se hrdince vzdaluje rebelující dcera, tím spíše nachází pochopení pro svou matku, s níž se navzdory dvacetiletému věkovému rozdílu náhle ocitá takříkajíc na jedné lodi.
Nová kniha Petry Hůlové sice pojednává o síle i nástrahách ženství jako takového, avšak feminismus je tu vylíčen jako princip, jemuž podráží nohy mimo jiné nedostatek ženské solidarity. Ve světě spisovatelky Sylvie Novak totiž ženy svádějí nelítostný boj o kořist v podobě mužů a nejvyšší kartou v této hře se nestává intelekt ani úspěch, nýbrž krása a mládí. Literatura je tu pak spíše na ozdobu – také v tomto ohledu je přítomný román dílem nepříjemně realistickým až mírně cynickým.
Související
-
Zábranský, Hůlová, Štindl, Urban či Vlasáková: Jaké jsou sociální dystopie a společenská satira?
Provozují čeští spisovatelé „panské“ psaní od stolu o lidech, kterým kulturní elita nemůže rozumět, nebo se vyhýbají nepříjemným tématům společenských krizí?
-
Lyrik v efektní masce z krásných slov. Vratislav Färber si v Jedné větě vede příliš neosobní deník
Po dobu dvanácti měsíců napsat každý den jednu větu. Na tomto půdorysu vystavěl výtvarník Viktor Karlík projekt nazvaný Jedna věta. Nedávno ho následoval Vratislav Färber.
-
Historická detektivka otevírá hned dvě 13. komnaty Finů. Román Popel a sníh se dočkal českého vydání
V debutu finské spisovatelky Petry Rautiainenové s názvem Popel a sníh lze spatřovat mimo jiné to, že i dnes lze téma druhé světové války pojednat neotřelým způsobem.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
